Caine-Mi


Jméno:
E-mail:
Vzkaz:
Opište prosím:


od: David Fazy2 ()	vloženo:24.12.2017 17:27:44
Všechno nejlepší k narozeninám našemu nejlepšímu kamaráovi! Nepatří už mezi nejmladší, ale pořád dělá zázraky. Je to hezký, uvědomit si, že ta smrt neni úplněj konec a že pak třeba ještě bude sranda. Jo a dobrou chuť! No - tak mě napadá - co vlastně požívají k štědrovečerní večeři Caine-Mi, coby vegetariáni?

od: Víťa L. ()	vloženo:24.12.2017 13:00:19
Hezké a klidné svátky všem..

od: Víťa L. ()	vloženo:17.12.2017 15:19:38
Někdy si připadám jako rybář. Rybář jehož jediným úlovkem bylo, když vytáhl v dětství z vany svou žlutou, plastovou kačenku. Jinak jsem neulovil z vody nikdy nic. Ale u vody sedávám rád. Alespoň čekám, co mi připluje ke břehu. Vzkaz v láhvi, leklá ryba, namodralý, nafouknutý a neúspěšný plavec a spousta dalších věcí k nám může připlavat. Jako rybář si ovšem připadám na březích zdejšího zeleného rybníka, abych lovil slova jako rybky, poděkoval jim a poslal je zpět. Stejně bych neměl sílu na to nějakou rybu zabít. "No a co, kdybys měl hlad?" praví kozoroh z mikiny, "Ježíš prý dvěma rybami a trochou chleba nakrmil na pět tisíc lidí, tomu přece věříš, ne?". Zajímalo by mě, kolik podobných rybářů zde chodí. Jestli taky lovíte a pak házíte zpět slova jako ryby, žít si svým vlastním životem. Snad tady nerybaříme, nepytlačíme sami a "nemluvíme" sami se sebou a k Němu proti zapadajícímu slunci.. na březích.. Vylovím tedy citaci z předchozího Caine-Mi příspěvku: "..ten nikdy nezapomene na jediný a třeba i nepatrný soucitný pohled namísto zaslouženého plivnutí... na jediné vlídné otevření dveří namísto vykopnutí, na jediné trapné umytí nohou... namísto hlavy... Takový člověk ví své. A musí s tím žít. Anebo to něčím přehlušit." Nádherné. Pro ta slova se vyplatí na těch březích stát a čekat. Ono to jednou připlave. Ještě mě napadlo, že můžeme plavat my za něčím. Jenže jakmile pochybí pevná půda pod nohama, hajdy zpátky. Co kdyby náhodou došly síly. A nebo si půjčit šlapalo. Nebo zajistit palubní lístek na horní palubu zaoceánské lodi, kde se chodí na večeři v oblecích, po boku visí záchranné čluny a když se nepotopitelná loď potopí, zahrají vám k tomu na housle. Je to tak. Jednou k vám promluví světlo z majáku, jednou něčí píseň a jednou dřevěný osel. "To je nesmysl", si možná mnohý řekne. Není. Kdyby osel nedýchal své teplo směrem ke kolébce, tak.. Tak se to říká. Co se říká, se mnohdy stává. Také jsem potkal nejednou svého anděla, častokrát jsem o tom ani nevěděl. To není nejhorší. Horší bylo, když jsem věděl a nepoděkoval. Vzpomínám si před hodně lety na jednu letní zábavu v jedné vísce. Pivu a Fernetu jsme se v tamní hospodě oddali pilně již po práci o půl třetí odpoledne. Už to bylo vždy znamením, že zábava jednoduchý průběh mít nebude, pokud se ji vůbec dočkáme. Porval jsem se na pískovišti před hospodou ještě odpoledne, se zábavy si nepamatuji nic, jen jeden z mnoha rozchodů se svým tehdejším děvčetem, se kterým jsem tehdy žil, a které se vydalo za noci raději pěšky 30 km domů. A došlo. Probudil jsem se v sedě, opřen zády o požární zbrojnici. Někdy časně ráno, protože už svítalo. Hudba slyšet nebyla, jen v blízkých zahradách se počali ozývat první kohouti. Tehdy jsem míval domluvené s jedním kamarádem taxikářem, že pátky a soboty, když jsme jezdili na zábavy zvlášť do míst, kudy vlak ještě nikdy neprojel a autobus zřejmě neznali, stačilo zavolat, říci, kde se nacházím a on pro mě autem přijel. I vydal jsem se tedy vesnicí hledat nějakou telefonní budku. Mobily neexistovaly. Peněz jsem kdesi ten den pozbyl. Nebe stálo při mně, vylovil jsem z útrob kraťas dvě korunové mince a jednu telefonní budku skutečně našel. Snad to bylo tím, že mé tělo po bujarém odpoledni a noci nebylo ještě zcela koncentrováno a tak jsem obě mince vytratil kdesi v trávě. Nelehká situace. Chvíli jsem neúspěšně pátral v křovinách po čtyřech, kam jen peníze zapadly. Po chvíli marného boje jsem tuto disciplínu vzdal a šel se věnovat opět spánku. Sedl si, opřel jsem se o telefonní budku a dřímal. Hubu zaschlou od krve, tričko Slayer taktéž. Tu slyším přibližující se kroky. Už jsem se chystal k obraně neb správný rytíř musí být bdělý a připraven k útoku i v době snění. Tu mě někdo uchopil za rameno a vlídně ke mně pronesl: "Co se ti stalo človíčku?" Zaslechl jsem nad sebou mužský hlas. "Potřebuju si zavolat, minci jsem pozbyl v trávě," povídám sklesle. Načež člověk chvíli stojí, vytahuje z útrob peněženky jakési mince, podává mi je, po chvíli další a povídá: "Tu máš ještě, kdyby se ti to nepovedlo". Přijímám s díky tento dar, ještě chvíli klečím a pak se pokouším vstát. Dobrý člověk zatím zmizel. Dnes už vím, že to byl anděl. Ten dobrý anděl v každém z nás. Jednoho dobrého anděla si pamatuji víc než deset špatných čertů. Zdárně jsem pak vytočil telefonní číslo a kolega skutečně za nějaký čas pro mne přijel. Má tehdejší dívka ještě doma nebyla. Tak mě dnes napadlo, že jsem šel předevčírem z práce, večer po dvanáctce, těším se domů a najednou vidím, že na chodníku leží člověk. Evidentně opiven, pokouší se vstáti, pak zase padá.. A já se nezastavil. Možná, jsem měl nalézt v sobě tu chvíli a být taky dobrým andělem. Tak jak anděl přišel ke mně. Možná by si ten opivený člověk taky s léty vzpomněl na jednoho dobrého anděla a zapomněl na deset čertů. Neudělal jsem nic. Teď je mi těžko, sedím u břehu virtuální zahrádky, lovím z moře slova a dřevěnému oslu se bojím podívat do očí. On k nám promlouvá andělem, oslem, různými věcmi - třeba klikou u dveří. Proč klikou u dveří, říkáte si? Taky jste kolikrát čekali, až se ta klika zmáčkne a někdo vejde? A nebo jste se naopak báli, že někdo vejde zrovna, když vy si to nepřejete? Můžeme z toho udělat příběh na příště. A nebo naše nedávná zdejší "rozmluva" o sólech a obalu desky Blind Guardian. Taky bylo promluveno. A tak dlouho předtím jsem nic neviděl a přitom měl vše na očích. Někdo zase hraje své písně na neobvyklou elektromandolu mající snad čtyři struny z nichž dvě během koncertu prasknou. A ono to promluví. Někdo si k vám někdy jen tak přisedne, neřekne nic a ono to taky promluví. Pojďme rybařit.. Nemáme prutů, háčků a pytlaček a když jsem tak "hovořil" o těch zábavách dejme si klasiku, u které se to hezky vzpomíná a .. vlní: https://www.youtube.com/watch?v=op6-ihdpFwU

od: Caine-Mi ()	vloženo:14.12.2017 12:14:17
Odpuštění je jedna z nejdůležitějších věcí pro život. (Krom splachovacího záchodu, mobilu, plné ledničky, piva a tak :-D) Už tady na zemi. Ale pro život "potom", Tam, Dál... po "druhém porodu" úplně nejdůležitější! Aspoň tak nějak s touhle převratnou myšlenkou přišel kdysi dávno jeden Jan od řeky, co mu přezdívali potápěč... nebo taky křtitel. A pak samozřejmě to říkal a říká Tvůrce všech světů a vesmírů sám, ale Toho zase nebere nikdo tak vážně :-) S vinou a odpuštěním jako kdyby se člověk nějak vždycky znovu a znovu ocital na křižovatce. A nebo rovnou na kříži? Už se zkrátka nedá jít dál stejně či přinejmenším ne stejně "slepě" jako před ní(m). A nebo naopak, člověk se potom musí o to víc vědomě snažit své oči a uši zavřít... a "němou oslici" poblíž umlčet. Po každé křižovatce, po každém kříži... po každé krizi... jako kdyby se k dosavadní černé a bílé přidávaly... další odstíny? Nebo dokonce barvy? A nebo mizely. Máme tedy schválně činit zlo, aby se díky milosti rozhojnilo dobro? - ptá se rovnou k věci apoštol Pavel a raději pro všechny "teroristické buňky" v nás hned odpovídá: Naprosto ne! Ale je to jako v onom známém Ježíšově podobenství, kdy jistý zastupitel rozkradl ze státního rozpočtu pár miliard a ono to nakonec prasklo. Dostal doživotí a když mu soud vypočítal všechny ty exekuce, ukázalo se, že ani kdyby si celá jeho rodina včetně širšího příbuzenstva vzala doživotní půjčku, tak velký dluh se jim nikdy splatit nepodaří. Takže mu prezident udělil milost. Co taky s ním? Takhle byla aspoň naděje, že... buď pro hryzající svědomí nebo z vděčnosti... amnestovaný propříště svůj "kombinační um" napře ve prospěch všech. Naivní prezident, že? :-D Ano. Ten osvobozený sotva vyšel z vazby (zřejmě musel jít kousek pěšky, protože auto, resp. osla mu už předtím nějaký aktivní úředník exekučně zabavil) a na jedné křižovatce potkal svého bývalého podřízeného, co si od něj před časem půjčil pár desítek tisíc a pak se s nimi zdejchnul. Hned zatepla ho tedy chytil pod krkem a řval na celou veřejnost: Koukej mi vrátit moje prachy, rozumíš! Pořád mám ještě dost známostí na to, aby ses zítra... i s celou rodinou... stal obětí nějaké nešťastné náhody! Jenže ten chlapík pochopitelně půjčené peníze už dávno rozfofroval a neměl ani na výpalné... takže jednoho krásného dne prostě... Nešťastná náhoda, psali v novinách. I s celou rodinou. Ale jakýsi šťoura tu hádku zřejmě vyfotil nebo se dostal k A/V záznamu z průmyslové kamery... a nebo z příbuzenstva někdo moc žvanil, prostě se na to zase přišlo. Aspoň tak to vypráví Ježíš ve své pohádce a ptá se: Jak myslíte, že to s tím omilostněným politikem nakonec dopadlo? Ano, děti, hodně blbě. Všechno se dalo okecat, ale to, že když se mu dostalo až tak veliké a nezasloužené amnestie, měl i on jít a jednat podobně milosrdně, to už ne. My jsme dneska o pár tisíc let dál a dobře víme - je to přece vědecky, statisticky, ekonomicky prokázáno - že svět podle Ježíše je utopie. Pan Marx-Engels-bítls dokonce říká opium lidstva!... takže proč se tím tady vlastně zabývat? Protože kdo jednou zažil na vlastní kůži skutečnou amnestii... nebo neskutečné odpuštění - ne pro nedostatek důkazů! - spíš právě když o důkazech nebylo pochyb!... kdo se někdy odsoudil uvnitř sám už dávno předtím, než "se na to přišlo"... kdo kdy nad sebou dokonce zlomil hůl ještě dřív, než ho oficiálně oddělili od bezpečí stáda a z dosahu ostatních zatím slušných... ten nikdy nezapomene na jediný a třeba i nepatrný soucitný pohled namísto zaslouženého plivnutí... na jediné vlídné otevření dveří namísto vykopnutí, na jediné trapné umytí nohou... namísto hlavy... Takový člověk ví své. A musí s tím žít. Anebo to něčím přehlušit. Ne každý má kliku, že k němu skutečně promluví "Němý Osel", jako se to stalo biblickému Bileámovi... a našemu Víťovi ;-) Žel Bileám si nakonec nechal zacpat uši i oči vidinou velkých peněz (popularity... kariéry...) Ale i on svou Křižovatkou prošel. A za ní už to nikdy nebylo takové, jako před Ní(m). A to je náš "oslí" můstek k povídání, které vám... a hlavně vám, co máte rádi indiány!... chceme doporučit jako další světýlko do Adventu ;-) Dnes ne z rubriky naTWRdo, ale odkazem přímo na dočasný archiv Rádia 7 na jejich stránkách. Tak to nepropásněte! ;-) ) Saša Štěpánovský: Po stopách největšího indiánského bílého muže - Davida Zeisbergera http://www.twr.cz/index.php/audioarchiv/nedavno-odvysilane?jedenporad=REKA_2017_12_04_19_00

od: Víťa L. ()	vloženo:10.12.2017 09:57:13
Přeji Fazzymu a PVV hodně síly. Doufám, že se záležitost smírně vyřeší, ať nemusíme rušit předprodej na Winter Vechtr, neboť na Facebooku potvrdil svou účast již celý jeden účastník a to Pavel. Ten nepřijede sám, ale obtěžkán batohy svých kamer, diktafónů, štěnic a dalších zařízení, takže vše bude opět pečlivě zdokumentováno a zarchivováno pro spuštění prodeje DVD Vechtr 2018, na které lze objednávky přijímat již nyní. Kamarádi, abych odlehčil zdejší místy napjatou atmosféru, rád bych se s Vámi podělil o příběh, zkrátka takovou bajku, jíž účastníkem jsem byl toto páteční odpoledne já sám. Mohla by se nazvat "O líném oslu". Možná někdo mylně tušíte, že alkohol a já jsme nějací blízcí přátelé, ale není tomu tak. Od letního Vechtru jsem vypil cca deset piv, z toho dva plechovkové Zubry s Pavlem ve vlaku při cestě z Vechtru. Tvrdý alkohol piji velice zřídka, víno tak dvě deci ročně. I konopí, které jsem dostal darem letošního února mám stále netknuto a nasušeno v sklenici od okurek. A tak se mi vskutku dařilo až do onoho pátku. Již kolem druhé hodiny odpolední zasedl jsem s kamarády k dubovému stolu a nechal si poručiti jednu dvanáctku. Při té osmé a několikátém rumu mi bylo jasné, že tohle nebude po dlouhé době jen tak. Mohu zde vzpomenout onu příhodu z loňského letního večera, kdy jsme hráli společně s AC/DC revivalem a já se oddal pepermintovému likéru natolik, že jsem si večer zaskákal s jakýmisi cizími dětmi na trampolíně a údajně jsem sjel dvakrát i nafukovací hrad. Mých sto kilo se drápe nahoru, nohy kloužou, ta dětská holota mně předbíhá, směje se mi, místo aby pomohli nebohému starci překonat zbytek svých sil a docílit vrcholu té nafukovací atrapy. Inu, když jsem v onen páteční den vyšel v deset večer před hospodu, zřejmě to asi ještě něco chtělo. Ocitl jsem se zkrátka na náměstí v sedě na dřevěném oslu pod vánočním stromem a volal nadšením, že takhle v zimě u nás kolotoče ještě nebyly. "Hyjé, žebroto líná, je čas, princezna čekat dlouho nebude!", volal jsem do noci a zprvu jen jemně drbal to zvíře za uchem. Poté ho pokoušel i roztlačit. Nejel. Vše pečlivě zdokumentováno kamarády, však víte, ony ty iPhony jsou "zlatá věc". Že prý jsem byl v Betlémě, jsem se dozvěděl až druhý den a tak nějak přemýšlím, kdo z nás dvou je větší osel, jestli já nebo ten dřevěný. Bylo ale štěstí, že se nejednalo o Betlém živý, to bych možná na oslu skutečně odjel a zmatené zvířectvo naháněl po náměstí ještě dnes. Ale ani tady není mému příběhu konec. Nápad, že půjdu s ostatníma po dvaceti letech na diskotéku byl k nezaplacení. Již při vstupu do podzemí jsem u vchodu pod schody zahlédl coby ochranku čtyři obří skinheady. "Buďte pozdraveni, bratři kališníci!" volal jsem už zdáli, ale odpovědi mi byly pouze nevraživé pohledy. To mě udivilo. "Já se s náckama bavit nebudu, jdu domů", obrátil jsem se na patě, ale byl jsem kamarády otočen zpět a to už jsem měl papírový pásek na ruce a sunul se k baru. Jeví-li se někomu metal jako lomoz, měl by si poslechnout, co že za rachot se linul z beden tam. "Dej tam okamžitě něco normálního, třeba Judas Priest!", pohrozil jsem dýdžejovi a když jsem s tou samou prosbou přišel během půlhodiny už po sedmé, sedl jsem si před něj s pivem a čekal. Bylo mi vysvětleno, že žádný Judas Priest nebude. Poslechl jsem si teda produkci jakésiho techna a když se po jedné hodině ranní rozezněl éterem Michal David a jeho letitý hit "Nonstop", nelenil jsem a slušivě to na parketu s přitomnými děvčaty, já, v adventní košili Kreator a kalhotech značky Pentagon z army shopu rozjel. Zbytek si nepamatuji. Ráno jsem se probudil na gauči v košili Kreator a kalhotech Pentagon doma. Naštěstí. Když jsem pak po rozednění omotán kol záchodové mísy hovořil s Tatínkem o tom, co jsem to zas provedl, vím, že ke mně povídal: "Mě není smutno z toho, že jsi se pokoušel na náměstí rozhýbat dřevěného osla. Ani mi není smutno, že jsi kdysi rád bušil do popelnic, to bylo to Tvé sólo. Že jsi po cestě z tanečních zábav vytrhával ze země patníky a házel je do zahrad, to není zdaleka to nejhorší. Ale že jsi nepřišel, když jsi míjel ten opravdový Betlém, když jsi byl tak blízko, tehdy jsem Tě čekal a bylo mi taky smutno". A já se zastyděl. Moc. Poděkoval jsem a sehnul se nad mísou. Co z toho tedy plyne? Že alkohol je zhouba lidstva a dlouhou dobu chci mít od něj zase klid. Že vy dnešní adolescenti, až budete rvát ze země svou první dopravní značku, tomu se budete stydět jednou jen vy sami. Ale až budete "blízko Betléma", stavte se na kus řeči. Teď si jdu lehnout a pak nakoupím trocha zeleniny jako omluvu pro mého dřevěného osla, než mi z toho náměstí zase zmizí.

<< / >> Celkem 4090 vzkazů