Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: Víťa L. () vloženo:15.12.2021 16:35:38 "Kurva, kde´s byl?" Sedl si bez jediného slova, jako by mezi tím, co si odskočil na malou neuplynulo více než dva týdny. "Jak dlouho tu na tebe budu čekat? Jsem byl i na záchytce, si představ.. Musím ti něco říct, je to důležité". Objednal jsem mu pivo a sobě taky. Dovedl sedět u jednoho piva celou noc, tak mi to nevadilo. Jen občas řekl slovo "Kebar". Byl to Ezechiel a potřebuje se dostat zpět do Kebaru. Až tam může dokončit to, pro co byl vyvolen. Jednou za noci v Ostravě Vítkovicích mi to řekl. Že je prorokem. Pak zase zmizel, asi na dva týdny. "Musím ti říct něco moc důležitého.. Dokud je ještě čas". Dal jsem si dlaň před pusu, aby nás nikdo neslyšel, i když kromě dvou automatů v rohu místnosti nikdo nikde nebyl. "Jsem poslední indiánský náčelník". Chytl jsem ho za ruku. "Prosím tě, nikomu to neříkej, stejně by mi to nikdo nevěřil, ale je to tak". "Co tu hučíš do prdele", objevil se pingl, postavil přede mně dvě piva a na lístek udělal dvě čárky. "Sedíš tu celý večer proti zdi a hučíš. Hlavně, že si objednáváš dvě piva". "Ticho", zvedl jsem ukazováček a ukázal před sebe. "Kamarád, čekal jsem na něho dlouho". Hospodský mávl rukou a odešel. "No, Ezechieli poslouchej, tenkrát, jak jsem ti vyprávěl, jak jsme si jako malí hráli na indiány, to byly moje nejhezčí prázdniny. Však jsem o tom napsal asi tři písně. My těma Foglarovkama a Mayovkama fakt žili. Měli jsme asi deset totemů, chýše, ohniště, celou vesnici jsme za ty dva měsíce postavili. U ohně v noci drželi hlídky a kdybys viděl ty hvězdy. Ty hvězdy Ezechieli, ty stejné hvězdy uvidíš ze země jak v Eufratu, tak v Babylónu. Vždyť to víš. Ale víš co Ezechieli? Já jsem poslední indiánský náčelník. Já už vím.. Já už vím, že to ty děti tehdy udělaly schválně. Že mě zvolily náčelníkem jako posledního, těsně před koncem prázdnin. Protože pak.. Pak pro ty děti začaly přijíždět auta a odvážet je zpátky k městu. Tehdy jsem si uvědomil tu hroznou skutečnost. Že pro mě žádné auto už nepřijede. Do poslední chvíle jsem si říkal, že mě tady nemůžou nechat. Nechali. V chalupě moje máma, která někdy nedovedla udělat ani krok. A naříkala. Každou noc naříkala a modlila se. A pak zase plakala. Ta tma, ta hrozná tma jaká tam po nocích byla a ten pláč.. Na to nikdy nezapomenu Ezechieli. Domů jsme se už vrátit nemohli. Měli jsme sebou jen to, co jsme si té noci stihli pobrat. Policie o sobě dala párkrát vědět a jako malého fakana se mě na služebně vyptávali a nebylo to nic moc, svědčit proti vlastnímu tátovi. Je to čtyřicet let nazpět a nebyl den, abych se nezeptal proč.. Bylo mu tenkrát o tolik let méně, než je dnes mi a po celou tu dobu přemýšlím jak to pojmout. Jak odpustit. Co když jen nebyl připraven.. Nebo to neuměl, mít rodinu, mít mně.. Někdy, jako bych si to v sobě urovnal a smířil se s tím a pak zase to přijde.. Ezechieli, já jsme poslední náčelník. Dostal jsem na starost naši indiánskou vesnici.. Akorát v ní už nikdo nebyl. Několik měsíců jsem tam u těch stromů stál a díval se z kopce dolů. Jestli přece jen.. A to ticho. To strašné ticho.. Pak jsem až pochopil, že už nikdy nikdo nepřijede. Do školy ve městě, kam jsem chodil jsem už nikdy nepřišel, kamarády jsem už nikdy neviděl, něco jako telefon nebo internet bylo scifi. Občas se ze sociálky někdo přišel podívat, přepsali mě do jiné školy dole ve vesnici a pravidelně probíhaly nějaké soudy. Ach, komu dnes povídat, že jsme před tím listopadem mohli říkat, co jsme chtěli, kolikrát jsem před těmi policajty plakal, ale nebylo to nic platné. Tehdy někdy jsem si řekl, že zešílím. Že cesta ven neexistuje. Do obchodu to bylo dolů tři kilometry, občas se objevila nějaká teta a párkrát jsem se mohl u někoho doma osprchovat. A tak to šlo až do listopadu 1989. Hned poté proběhl další a poslední soud. Mohli jsme si do našeho bytu přijet pro věci a hlavně jsme dostali byt. Náš vlastní byt! Že byl prázdný? Maličkost.. Ty mé indiány jsem už nikdy pořádně neviděl. Vlastně jo, jednoho jsem rok po revoluci ve městě potkal. Podal mi svou vizitku.. Kdyby na ni bylo pod jeho jménem napsáno pekař nebo zedník.. Byl bych hrdý. Ale tam bylo napsáno nákup/prodej. A tehdy jsem Ezechieli pochopil. Všechno jsem to pochopil. Že bude zle a ono je. Pak jsem je viděl už jen v televizi. Jeden seděl vedle Špidly, druhý něco v obleku hovoří z obrazovek o Evropské unii, třetí se přátelil, až někde s Rumlem.. Ale já musím dokončit to, proč jsem tady, stejně jako ty Ezechieli. Já jsem poslední náčelník a budu-li mít na hlavě jediný vlas, tak bude dlouhý a budu-li vidět na nebi jednou hvězdu, tak půjdu za ní. Ani jsem si v té polovině devadesátých let neuvědomil, že pří své výšce vážím 63 kilo. Chtěl jsem jednoho dne sejít se schodů a už jsem to nedokázal. A tak jsem se zhroutil.. To ti dovyprávím jindy, teď musíme jít. Dopijeme tady to pivo a půjdeme. Tady jezdí tramvaje i přes noc. Kousek dál je Ostrava Svinov.. Něco pojede.." Seděl a nic neříkal. Z jeho sklenice ubylo asi dva centimetry piva. od: Víťa L. () vloženo:15.12.2021 11:41:59 To je tak složité téma, až si někdy říkám jestli je vůbec v naší kompetenci, silách a možnostech takto odpouštět. Nějak za tím cítím ono to "povinné" křesťanské odpouštění, jen proto, že by to tak mělo být. Když někomu odpustit nedokážu, jdu dál, nebudu se mu plést do cesty ani dělat naschvály, prostě to vypustím. Odpuštěním totiž zlému člověku mohu uškodit daleko více, protože si řekne: "Vida, tamten mi odpustil, asi není tolik špatné to, co se stalo a může mi odpustit i tamten druhý". A nebo vinný opravdu prozře natolik, že pakliže je mu odpuštěno, pozná tím blíže Boží přítomnost a pochopí. Ale to my prostí opravdu nedovedeme jen tak zhodnotit. Jak už zde bylo řečeno, odpuštění je to, že jsem to ze sebe opravdu shodil, což je velice těžká věc. od: Banjo () vloženo:15.12.2021 07:12:41 Jo, Fazy, to máš složitý. To je několik rovin - dobré slovo s dobrým úmyslem kontra vnitřní pravdivost. To je vlastně dvojí boj - první uvnitř sebe, abys sám sebe přesvědčil, a druhý ve vztahu k tomu viníkovi, abys vůči němu nějak neprojevil, že sis to vevnitř ještě nedobojoval. Z hlediska vnitřní pravdivosti by bylo lepší tu hlášku o odpuštění nechat na dobu, kdy ti uvnitř "neblikají všechny varovné kontrolky". Pak tu máme ten dobrý úmysl odpustit, že si to odpuštění vlastně přeješ. To je myslím si z hlediska vztahu k sobě a k Bohu vlastně to klíčové - jak moc obtížné to v tom konkrétním případě je a jak moc upřímně do toho jdeš. A taky jestli ta snaha o odpuštění pokračuje i po tom prohlášení - ten tvůj vnitřní boj. Já věřím, že Bůh zná možnosti, motivy a úmysly každého člověka a podle nich nakonec posoudí, jak moc dobře si v tomhle vedl. Čili obecnou odpověď nemám. Na tohle těžko použít nějaký mechanismus, který by vážil míru viny, míru lítosti, míru odpuštění. Bůh tohle nejspíš umí, já ne. od: David Fazy2 () vloženo:14.12.2021 15:03:18 Dyk more, zase bych měl takovou votázku, určenou každýmu, kdo má zrovna náladu hrabat se v takový pseudofilozofii. Představte si, že někomu řeknu třeba "Já ti odpouštím". Ale ve skutečnosti s nim mam složitej vztah a vlastně mu uvnitř ještě pořád vyčítam nějakou křivdu a když to odpuštění vyslovuju, tak se u toho necejtim dobře, trochu jako bych kecal. Vyslovil sem to spíš proto, že si to tak nějak přeju a že mi připadá správný mu odpustit. Ale necejtim to tak, aspoň ne na 100%. Co má větší váhu? 1. To, že si to tak myslim, přeju, nebo se zkrátka rozhoduju vlastní vůlí mu odpustit a říct to? 2. To, jak to cejtim uvnitř? Takže sem mu vlastně neodpustil, jenom sem to řek a vim, že to je správný, ale necejtim to? 3. To, že ste to slyšeli vy, nebo prostě jinej človek, jednoduchá informace, že sem mu odpustil a vy si to teď můžete myslet a můžete si třeba říct "hele, to je hezký, že tendleten soudruh umí odpouštět"? Co z toho je jakoby ta pravda? Na čem z toho asi víc záleží Bohu? To je třeba vobčas v knížkách, věty typu: "Karel řekl -odpouštím ti-, ale ta slova mu šla těžce přes jazyk a někde v nitru cítil, že to není pravda". Vopravdu to jako neni pravda, když to ten člověk úplně necejtí, ale přesto má tu potřebu to říct, páč ví, že je správný odpouštět? Neni nakonec lepší se přemoct, racionálně to vyhodnotit a vyslovit to odpuštění, přestože s tim člověkem ještě úplně smířenej nejsem? Co kdybych teď jakože umřel a moh si vo tom promluvit s Bohem? Řek by mi něco jako: "Hele, s tebou kamarádit nebudu, ty v sobě neseš příliš hořkosti k tomuhle člověku a i když si několikrát řek, že mu odpouštíš a neustále ses o tom sám přesvědčoval, pořád v sobě máš tu nevraživost."? Nebo by řek spíš: "Hele kámo, to bylo dobrý, jaxi tomu týpkovi tenkrát řek, že mu odpouštít a jaxes snažil se s nim v duchu smířit, i když se ti to vlastně nikdy nepovedlo, zbavuju tě toho bordelu v hlavě/srdci a jdi v pokoji." Páč to někde v Bibli je takový to "Kdo se nesmíří se všema svejma "nepřátelema" tady na zemi, nemůže vejít do království nebeského" nebo něco takovýho, ne? Tu možnost 3 sem tam dal qůli tomu "člověka špiní to, co z něj vychází, ne to, co do něj vchází". Jakože bez ohledu na to, jak to já mam, tak prakticky ze mě vyloženě vyšlo to odpuštění, který slyšel ten můj hypotetickej dlužník a třeba i pár lidí okolo. Takže možná je tohle to hlavní - jak naše činy a slova ovlivňujou ostatní lidi a okolní svět. A Bůh by třeba řek "To je dobře, žes mu to odpuštění dal, i když si to tak necejtil, páč ho to posunulo zase kousek blíž k tomu, aby se taky naučil odpouštět." Ptam se taky proto, že se s tim asi náhodou poslední dobou setkávam docela často v seriálech a tak. Nevim, jestli je to nějakej novej trend, ale každou chvíli tam začne někdo filozofovat jakože "A proč to děláš, hlavní hrdino, proč pomáháš Pepovi, když ho nemáš rád, neděláš to náhodou jenom qůli sobě, že se cejtíš provinile, ha?" Nebo "Ty sice říkáš, že musíme držet při sobě, ale já vím, že tomu sám nevěříš, protože to tak necejtíš!" A ten hlavní hrdina se pak dycky zarazí a začne hloubat a dloubat a já mam pocit, že se mě ten seriál snaží nějak přesvědčit, abych vo něm taky začal pochybovat, ale já nikdy nechci, protože mi příde mnohem důležitější ten fakt, že se ten hlavní hrdina snaží někomu pomoct nebo říct ostatním něco užitečnýho, bez ohledu na to, jestli to sám tak cejtí, páč některý věci, co cejtíme, prostě nemůžeme v mžiku oka změnit. Tak halt pomáhá Pepovi, aby sám sobě něco dokázal, nebo protože se cejtí provinile, to je buřt, hlavně že pomáhá, ne? Je to člověk, může růst, dost možná si časem uvědomí, že jeho motivace nebyla úplně košér, nějak to zhodnotí, posune se dál. Kdyby to byl pravej člověk a ne postava ze seriálu, tak Bůh snad ocení, že pomoh, i kdyby jenom proto, že jediná alternativa je prostě nepomoct a to je většinou horší. A takovejch případů je nekonečno, nejde jenom vo odpuštění nebo motivaci k něčí záchraně, že jo. Já můžu třeba v práci tvrdit, že mam svojí práci rád a dělam jí s chutí a zároveň ale jí nesnášet a jenom se snažit jí mít rád, protože na základě nějaký logiky mi připadá fakt dobrá a já vim, že jí nesnášim spíš qůli svojí lenosti nebo tak. Nejde mi úplně vo to, když člověk lže, na to se teď úplně neptam, to je prostě lež, to sme tu už taky řešili. De mi vo ty případy, když se neshoduje vůle, vnitřní stav a výpověď, nebo dycky dvě z těch tří věcí. Funguje to i obráceně, já můžu říct "Můj bratr je pro mě cizí člověk", ale uvnitř toho trochu litovat, protože situace je opět složitější a přestože nejsme úplně jako bráchové, tak bych mu pomoh, kdyby se mu něco zlýho dělo a vlastně k němu necejtim vyloženě nenávist. A zase - 1.Sem zatvrzelej a neumim se 100% ovládat, tak to říkam takhle lhostejně a působim jako z kamene a dobrovolně se rozhoduju nemít ho rád, 2.Uvnitř vlastně cejtim, že chybuju a vlastně mi na tom bráchovi aspoň trochu záleží, 3.Slyšela mě matka a ta je teď z toho smutná a způsobil sem to já. Sem teď spíš parchant qůli tomu, co ze mě vychází? Nebo má větší váhu můj vnitřní pocit? Tady to zas vypadá, že by pro člověka bylo milostivější brát vážnějc tu jeho vnitřní stránku, kterou teda halt úplně neovládá, a tak pouští do okolí jed, ale Bůh ví, že neni úplnej parchant, a tak s nim má nějakej soucit. Možná píšu úplný kravíny a neni tomu rozumět, taxe dyžtak omlouvam za ztracenej čas, ale todle mi prostě už pár tejdnů vrtá hlavou. Čekal sem, jestli mi naskočí nějakej způsob, jak tu otázku vyjádřit a vyšlo mi tohle, nic lepšího ze sebe asi nevymáčknu. Vono na tom možná nakonec tolik nezáleží. Člověk je složitá bytost a Bůh to ví. Furt je tu ta Ježíšovo oběť, která by teoreticky mohla tydlety podrobnější vnitřní problémy řešit prostě z milosti, aspoň u toho, kdo je vochotnej jí přijmout (což je pro mě taky trochu hlavolam). Moje teorie (a odpověď, kdyby tuhle otázku někdo položil mně) by byla asi takhle. Když děláš/říkáš něco dobrýho, přestože to tak úplně necejtíš, tak je hezký, že si to uvědomuješ, že v tu chvíli jednáš tak nějak "proti sám sobě" a přesto tak jednáš, páč víš, že je to správný. Pod to se dá podepsat a já ti fandim, abys to dokázal jednou i tak cejtit. (To sem taky myslim chytil v nějakym NaTWRdu nebo přímo v Bibli, že když člověk jedná správně třeba jenom z poslušnosti k desateru, i když to sám tak necejtí tak je to furt jakoby v pohodě, jakože "aspoň tak", byť je to asi na dlouhej běh docela nepraktický). Je to možná podobný, jako když člověk cvičí, přestože je línej a nebaví ho to. To tělo to ocení i tak. No a když je to obráceně, tak teda je to škoda, že seš zatvrzelej a chceš kolem sebe plivat jed, přestože uvnitř vlastně zas takovej "čert" nejseš a cejtíš nějakou lítost (i když to my většinou nemůžem tak snadno odhadnout, co někdo jinej cejtí), ale fandim ti, aby ses z toho dostal a moh se doopravdy vyrovnat a aspoň pro sebe usmířit se svejma dlužníkama, páč se ti pak uleví. Jenom mam takovej trochu strach, jestli takový hodně zatvrzelý lidi nejsou prostě tak nějak ztracený, bez ohledu na to, jestli maj někde hluboko uvnitř schovanej kousek lítosti. Zas bych se vrátil k takovejm těm trpaslíkům v Narnii, nebo jak to bylo, jak nechtěli votevřít voči, protože si prostě nepřáli vidět ten ráj nebo co, a tak je ten lev nechal bejt, nebo jak to bylo. Když nechceš, tak nechceš...nebo kouká Bůh v tomhle případě třeba i na to, co je pohřbený a nevyslovený hodně hluboko uvnitř? Třeba ten druhej chlap, co byl ukřižovanej vedle Ježíše, ale byl zatvrzelej a nežádal vodpuštění, třeba taky někde uvnitř vlastně litoval a nedokázal to přijmout. No a pak ho zabili a je konec? Prostě to nestihnul? Taxi pak říkam, jestli by se třeba nechalo přihlídnout k okolnostem a Bůh třeba řekne "More, vem i tutoho, von je to sice parchant, ale to je hlavně proto, že měl vopravdu zlýho fotra a uvnitř neni tak špatnej."), což asi snad Bůh tak nějak dělá, myslim..? Ale to už je zase asi jiná otázka, kolik toho obsáhne Ježíšovo oběť a jak moc záleží na okolnostech a jestli je někdo doopravdy úplně ztracenej a tak, no, tak to třeba zase na jindy. od: Víťa L. () vloženo:10.12.2021 19:37:01 "K čemu to bylo, všechno to skládání, když stejně nikdo nic nepochopil, moje vlaštovky odlétly na jih a s těma co zůstaly někdo topil, jen jedna se vrátila a já jsem čekal jak blázen a věřil, že platí, že všechno co necháš, ať letí, jednou se k tobě určitě vrátí.." (V.Redl - Vlaštovka) <<  / >>  Celkem 4087 vzkazů