|
| od: David Fazy2 () | vloženo:02.03.2021 15:47:45 | | To v tý novince, to je ten Rockfest 1988, že jo? Ten původní převod se nedá použít? |
| | od: Víťa L. () | vloženo:01.03.2021 17:07:34 | | Kardinál Duka jako jeden z prvních odvážných řekl v kostele světu zcela veřejně, co si myslí. Záznam je k vidění zatím také na YouTube... Že piju čepované pivo z kelímků ve křoví za hospodou, dobrá. Už jsem si zvykl. Že budu chodit na Lysou horu tajně, abych unikl policajtům, i to jsem nějak přes sebe dostal. Ale, že dnes opravdu rozestaví své hlídky na všechny přístupové cesty ze všech směrů pod Lysou horou, budou vyhazovat lidi z autobusů a kontrolovat už na nádražích, to jsem opravdu tedy nečekal. Pověz mi nebeský Otče, kdo tu taškařici jednou zaplatí. A tak jsem se otočil a vydal se na kopec nedaleko vedle. Prošel jsem se nějakých 17 kilometrů, cestou potkal dva turisty a jednoho běžce... Písničkář Petr "Sydouš" Matěj složil nádhernou písničku o tom, jak jel jako dítě autobusem s maminkou k moři. Opíšu tedy zde aspoň část jejího textu, ať neutichne ve spěchu dnešní doby: "V červené karose, pán s fousy pod nosem, veze nás do černé tmy. Řízky jsme dojedli, kulisy se změnily, jen vy jste stále krásná. A já ani jednou na chvíli neměl jsem pochyby, že to, co čeká nás před námi bude krásné. Ať už tady, nebo tam mezi vlnami. Než nás tma pozře. Ach maminko, maminko, maminko, musím jít spát, už bude pozdě. Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře. Maminko, vzbuďte mě, až zase bude dobře.." |
| | od: Caine-Mi () | vloženo:21.02.2021 11:11:11 | ;-) Ten smysl tam někde je! Alespoň u "malířů obrazů" Vlastíkova formátu. To je jistá věc! Jen ho zatím nějak nedokážeme svým policejním aparátem - smysly ani myslí - rozkódovat. Jako v komplikované detektivce, kde ne vždycky stojí za to, takové dobrodružství absolvovat. Ale přijmeš-li nabízenou roli soukromého detektiva, posedlého vidinou odhalení autorovy závěti, pak se připrav, že tě čeká... ani ne tak odvážně, jako spíš otrocky se pouštět po zdánlivých indíciích "zmatených výkřiků", ohledávat svou šedou kůrou mozkovou cizí barevná "místa činu" a tápat a ťapat v tom. Co když je v textu přece jen záměrně slepá stopa? Vždyť jednotlivé graffiti (i ty ještě lepkavě krvavé), spolu evidentně vůbec nesouvisí! Snad z nich lze jen vytušit, že básníkovi šlo o život.
Někdy jsi nakonec úspěšný a odměnou je ti jeho dobře zakopaná etapová "keška", jindy je to marný (3x)... holt vytáhneš keš a jdeš... si spravit chuť na muzikál 😁 |
| | od: David Fazy2 () | vloženo:19.02.2021 16:43:35 | | Mně se zase líbí, jak všechny tyhlety nejapný otázky, někdy až provokace, berete zcela pozitivně! Jinej by třeba řek jenom něco jako: "Poezie vole, tomu nerozumíš..."
Ještě pořád v textech hledam nějakej význam no, nějaký rady nebo třeba povzbuzení. Dělá mi velkou radost, když vidim (slyšim), že někdo trochu přemejšlí a rozebírá věci, který prožívá. A protože všichni prožíváme podobný věci, můžu se v tom najít a podívat se na stejnej problém zase z jinýho úhele. Jinak v textech hledam aspoň vtip nebo nějakou originalitu, co se nechá respektovat. Z Boží milosti sem schopnej vnímat poezii v hudbě beze slov, podobně jako třeba v barvách, jak píšete, a nebo třeba prostě někde v přírodě, když se rozhlídnu kolem. Taky z toho vlastně nic konkrétního nejde vyčíst, ale člověku je tak nějak dobře, dostane ho to trochu do nějaký nálady, nebo to uvolní a tak, to je taky pěkný. Pak když je taková poetická hudba spojená s užitečnym textem, to mam asi nejradši, to mě naplňuje tak nějak ze všech stran. Proto mam třeba tak rád muzikály, páč tam se lecky povede, aby hudba vystihovala to, o čem se zpívá.
Ale jakmile někdo použije svůj hlas spíš jako hudební nástroj, nebo třeba jako další prostředek k vytvoření nějaký tý poetický složky, aniž by ho zároveň použil jako prostředek sdělovací... To už si zkrátka nějak užít neumim, no. Halt se nemůže každýmu líbit všechno, je to asi otázka nějakýho vkusu, náhoda. Když sem poprvý slyšel třeba ten Symfonickej Večerníček, docela se mi zalíbila ta melodie toho zpěvu a vůbec celkově ten pěveckej projev. Když sem ho slyšel asi podesátý a konečně mi došlo, že je to opravdu dada (eště je to v tom refrénu přímo řečeno - paradoxně jediná konkrétní myšlenka, halt vobčas mi věci trvaj pochopit, no), tak to pro mě tak nějak ztratilo to svý kouzlo. Zbyly mi slova vytahaný z klobouku + ohraný tříakordový interval, najednou mi to přišlo nezáživný. Ale tim rozhodně nechci tenhle styl kritizovat, jinej by po tom třeba skočil, von i tenhle druh poezie pochopitelně může bejt relaxující nebo nějak naplňující. Navíc si dovedu představit, jakou ste si s tim třeba tenkrát užili srandu. Halt každej asi vnímáme tu poezii někde jinde a pokud de vo hudbu, každej přímo v ní hledáme někdy trochu něco jinýho, no. Já sem se chyt tý myšlenky, co sem kdysi slyšel právě od vás - hudba jako sdělovací prostředek - a už sem k tomu asi tak přirost, že mi některý ostatní kouzla muziky zůstávaj skrytý. Zase třeba například vidim obrovský množství poezie v těch sólech a tak. To je třeba jak se smyslem pro humor, někomu připadá vtipný třeba Démovo Letadlo, jinýmu Petr Nikl a jeho vznášející se genetická stopa, mně zas Pytložwejkovo Miss Klitoris... a tak dále. Pozastavil bych se jenom u toho, jak píšete o těch slovech, co prošly řešetem srdce básníka. To je asi to, vo co mi de nakonec nejvíc, to sem tady už párkrát určitě psal, že mam rád, když už člověk zpívá něco vážně znějícího, aby to byla fakt písnička a né zboží. A to samozřejmě vůbec nesouvisí s tim, jestli se to tváří jako srozumitelná zpráva nebo třeba jako poetická recitace. Nezbejvá, než doufat, že i všichni ty cynici, co píšou jenom aby se to prodalo, nebo protože mají zrovna vypito, píšou někdy hezky právě proto, že mají v sobě něco, co chce křičet, akorát si to nepřiznají. Já halt akorát ještě navíc potřebuju ty slova zpívajícího srdce trochu přeložit, vořezat nebo snad předžvejkat, abych v tom moh číst jako v knížce. Každopádně díky za vysvětlení tohodletoho jevu s těma textama, vona to nakonec vlastně neni žádná věda, akorát já se snažim hledat vědu někde, kde se podávají jiný pochutiny. [-RANDOM CHEWBACCA SOUND-] |
| | od: Caine-Mi () | vloženo:17.02.2021 22:22:22 | Fazy, ty jsi sqělej! (Všimni si, jak se snažíme být pro tebe srozumitelní 😁)
No dobře, tak radši ne. "Tahle poezie je tvůj "taneční parket" :-)
Ale vážně, musíme ti říct, že se nám moc líbí, jak nad těmi texty (a možná vším) přemýšlíš! Že tě to pořád ještě neodradilo, dávat si tak "patologickou" práci přicházet na kloub, všem těm rozevlátým končetinám, přečuhujícím z těla poezie do prozaického oděvu.
Někdy nám připomínáš Luka Skywalkera a jeho boj s lítacími "míčky" co mu dal Obi-Wan Kenobi spolu s laserovým mečem, aby si potrénoval. Šlo mu to docela dobře, odpinkával je jako tenisáky, ale jen do chvíle, než si musel zakrýt oči... Vzpomínáš?
Nebo v jiné slavné scéně Star Wars: To zase musel prolétnout malou stíhačkou do nitra Hvězdy smrti, ale proti obrannému systému neměl on ani jeho přátelé z odboje šanci. Jeden po druhém postupně mizeli v nenávratnu, a tu mu Obi-Wan v duchu poradil: Vypni všechny ty "budíky" a spolehni se jenom na "sílu", Luku!
Sílu instinktu?
Možná, kdyby byl písničkář, řekl by mu... na "sílu" poezie, Luku!
Máš pravdu, někdy člověk vůbec neví, o čem to je a rád by věděl. A přece i tak ho text (spolu s muzikou) přivádí do zvláštního stavu rozechvění, vnímavosti nebo dokonce skoro až na pokraj uvědomění si čehosi, co se sotva dá následně poskládat v seriózní sdělitelnou informaci a na co by jinak bylo třeba dobře vystavěného a vypointovaného příběhu. Poezie to zkrátka NĚKDY dokáže vzít zkratkou!
Jasně, my Češi, odkojení Cimrmanem, si pod zkratkou hned představíme nemalou okliku... a zato mnohem méně schůdnou 🙈
Ale co třeba takové jmelí! Teda ne jmelí, ale barvy! Zkus si to představit na barvách, na vůních, na jemnosti... Dobrá, jako řidič musí člověk barvám přesně rozumět, jako kuchař zase chutím, jako děvče vůním... ale někdy, když jsi na světě zrovínka jen tak, chviličku úplně bez povinností a skoro bezcílně sám sebou, tak najednou s překvapením zjistíš, že na tebe barvy, chutě, vůně i spousta dalších podprahových vjemů působí... hodně nelogicky! Nerozumíš jim, nemůžeš přesně říct, proč tě vábí právě tahle kombinace s touhle dohromady, a to všechno ještě nejvíc na téhle. A přece to funguje!
Když jsme poprvé slyšeli texty Čp.8, hlavně z poslední doby Járova života, taky (podobně jako u Vlastíka) jsme vůbec nechápali, která bije. I předtím to měl jinotajné, ale teď už navíc i úplně nesrozumitelné. A přece je z nich cítit (ve spojení s jeho nezaměnitelnou interpretací)... že jde o život! Poznáš to, ačkoli všechny ostatní souvislosti ti unikají.
Pak projde 10, 15, 20 let, člověk si prožije kus vlastního života tak nějak jako o život... a taky pár pokusů vyjádřit nevyjádřitelné má už za sebou... a z ničeho nic se ty texty začnou otevírat. Divné verše o tanečních parketech a tužce vláčené po nich třemi tanečníky prstů, zatímco v knihovně mol si plní břicho a je mu snáz, když bere prostě všechno, ne jako my...
o absurdní fialce v poušti...
o myších chodbách vedoucích ke světlu...
všechno to do sebe najednou začíná zapadat a dávat smysl.
Ne, není vždycky nutné k pochopení dozvědět se další informace. Tyhle zvláštní puzzlíky slov, potištěné vzpomínkami, pocity, vjemy, představami... se totiž skládají samy... jakoby "za chůze" a plného "tvůrčího provozu". Setřesou se časem a touhou buď do hromady bordelu a nebo do nějakého obrázku.
V tom je veliká moc poezie, že její "přenosový paprsek" tě může dostat bezprostředně na místa, kam by ses jinak s běžnou "rozumovou" cestovkou jen těžko dostával. A nebo alespoň ne opakovaně.
Samozřejmě že je to nebezpečné! Vždyť dáváš básníkovi slepě do rukou svou důvěru. Musíš věřit, že si poezii, kterou píše, šeptá, křičí, zpívá... jen tak necucá z prstu, a že i když ji třeba jenom sebral ze země, že to může být nebeská mana. I kámen, jímž hodil, že se může "zázrakem" proměnit v chléb. A že nakonec i kdyby svá slova jenom cedil skrze zuby, že stejně nejdřív musela projít řešetem jeho srdce.
Těžko říct jak, když ne rozumem, ale většinou i z úplně nesrozumitelného jazyka nějak... vycítíš, že kdyby tohle nevyslovil, asi by nemohl jít dál. A nebo dýchat, jako v případě Járy J.Ježka z Čp.8. A možná i Vlastíka.
Ten farář, co vedl smuteční obřad byl Tom, jeden z někdejších členů Kuličkového ložiska. Autor mj. dvou naprosto odlišných písní. Asi víš. Jedna se jmenovala "Prodám" a zpívalo se v ní: ...prodám svoje sny / dobré na součástky / prodám svoji čest / po generální opravě...
a druhá byl dadaistický "Symfonický večerníček", kdy text poskládal jen z náhodně vystříhaných novinových útržků, které pak tahali zbylí členové kapely z klobouku.
Poezie obou těch písniček je úplně jiná a přece tě obě můžou vzít na místa pro rozum dost exotická.
Člověk se vydává na cestu, hlavně aby někam došel. Deník jeho putování pak může být dobrou mapou pro toho, kdo míří do stejného cíle. Ale někdo se třeba vydává na cestu prostě jenom proto, že už nemůže zůstat! Jde, aniž by přesně věděl kam. Deník jeho "bloudění po poušti" není méně spolehlivou mapou krajiny, ale dostat se blíž k cíli ti moc nepomůže. Přesto jakmile se na tu nesmyslně dlouhou trasu podle něj vydáš, rozhodně se dostaneš minimálně blíž k autorovi samotnému. Do jeho srdeční a nakonec i myšlenkové krajiny.
Jeden moudrý muž (jmenoval se Ají, shodou okolností brácha toho Toma 😇) kdysi... pro úplné zelenáče, co se vydali na (biblický) vandr poradil něco v tomhle smyslu:
Když neumíš poznávat sever podle lišejníku, dívej se aspoň, jak dokáže proměnit i jinak černý kámen v kus zeleně. Když se v noci nezorientuješ podle hvězd, poslouchej aspoň jak voní. Když nedokážeš za deště rozdělat oheň, udržuj naději. Když nemůžeš číst Bibli jako dopis, čti ji aspoň jako poezii. |
|
<< /
>> Celkem 4091 vzkazů
|
|
