|
| od: Caine () | vloženo:03.08.2020 20:20:20 | Petře, člověče! To je tak smutný! Copak vážně nevidíš všechny ty naše smajlíky? A že jich tam cpeme! Smějeme se v nich VLASTNÍ neschopnosti se hudebně dovyvinout, smějeme se evoluční - a nejen hudební teorii, protože věříme v kreativní Kreaci! Stejně jako ty! Když jsme blízko, tak se přece těm samým vtípkům hihňáme společně a přitom míříme každý sám na sebe. Prosím, zkus věřit i teď, že nestřílíme zezadu.
Apropó - opět jen pro zasmání:
I když bubny je poněkud jiný příběh než banjo, přece jenom to není ještě tak dávno, co mě chtěli ve studiu nahradit robotem! (A ne jednou! :-D) Naposledy mě z toho vytáhl "za pět minut dvanáct" Přéma Haas prohlášením, že sice občas pořád ještě tápu mezi první a druhou dobou, ale že... že to nějak půjde.
:-)))
(Smajlíky za citátem tehdá nebyly!) |
| | od: Pvv () | vloženo:03.08.2020 18:07:29 | | Dodatek. Nebude mi stát za to. |
| | od: Pvv () | vloženo:03.08.2020 17:52:11 | | A ještė něco osobního. Myslíš si že to co hraju je výsledek nějakýho hudebního drilu? Až mi dojde dech a budu vědět že už Vic nemám co dát. Odejdu. Schoulím se pod nějakej strom a usnu. A už se neprobudim. |
| | od: (Pvv) | vloženo:03.08.2020 16:57:47 | | Sakra. Caine mi. Já nezapomínám na to že vechtr by nikdy nebyl bez toho prvního dne kdy Caine přijel na vechtr a poslech si moje písničky. A pak skrze jejich stránky vlasně sem začli jezdit lidi. Sorry Caine. Mám sto chutí ti dát pár facek. Myslíš si že mi záleží na tom jak umíte nebo neumíte? Tak ti něco povim. Když jsem byl na znc tak jsem zažil něco co nikdy před tim. Nezajímali mě ti muzikanti kolem tebe. Jen sem se díval na bytost která jako by měla tisíc rukou. A tluče tam do těch bubnů s takovou vášní a citem že jsem nemohl odejít jinak než jsem odešel. Pamatuješ? Zvednul jsem pěst a praštil se jí do srdce. A pak jsem ti to poslal poklonou. Nevnímáš? Myslíš že soupeřim s něčím s čím se soupeřit nedà? Dokázal bych snad to co ty? |
| | od: Víťa L. () | vloženo:03.08.2020 16:14:18 | | To bude určitě zajímavá a nevšední akce. Texty ZNC ke tlumočení přímo vybízí, jelikož ty obstojí samy i bez muziky a ruku na srdce, jsou v tvorbě ZNC momenty, kdy ji i převýší (nepatrně). Za konání Metalfestu a podobných akcí pro údajné neslyšící v Plzni může zřejmě Lochotín a KD Šeříkovka. Na Lochotíně, ať jste kde jste, vždy vidíte dolů na pódium a když vyjdete svah naopak úplně nahoru, je možno viděti ve tmě například osvícenou věž katedrály svatého Bartoloměje. Nádhera...
Představte si, že mě ten váš zdejší příspěvek ke slyšení dovedl k úvaze o motýlech. To je věta hodna psychiatrického rozboru... U nás na Moravě kdysi začínal první porevoluční festival zvaný Noc plná hvězd. Na prvním ročníku jsem sice nebyl, ale od toho druhého jsem se stal pravidelným návštěvníkem. Na pódiu se vedle sebe střídali Törr, za nimi písničkář Pepa Streichl, grind coreové partičky, hned po nich Vladimír Mišík, v podstatě takový mix možného i nemožného, co se zde vyskytovalo. Objevil jsem nádherný svět. To byly přesně ty časy, kdy člověk vyjel v kraťasech a tričku bez ničeho s pětikorunou v kapse na tři dny, vždycky přežil, na festival se dostal, moku zlatavého vypil a ještě si přivezl zážitky na celý život. Dnes mi to přijde nemožné. Jasně, pořadatelé akcí je vhodno podpořit alespoň zakoupením vstupenky, ale takhle jsem v tu dobu vůbec nepřemýšlel. Doba byla divoká a my mladí a neklidní...
A jak se čas posouval dopředu, festival rostl, přestěhoval se do větších prostor, až s léty přibyly kolotoče, stánky s cukrovou vatou a na pódium převyšovali umělci, na které chodí převážně fanynky například se svítícími červenými rohy na hlavě, které po setmění krásné blikají. Rozpis umělců posledního ročníku, který se konal v roce 2012 opravdu zabolí. Ewa Farná, Mandrage, Rybičky 48, No Name, Koblížci... Již v roce 1997 jsem měl po několika pivech na tomto festivalu slyšení a rozhodl se, že touto cestou ne! Odešel jsem domů a CELÝCH TŘINÁCT LET POTÉ JSEM ŽÁDNÝ FESTIVAL NENAVŠTÍVIL. A 1997 byl právě ten rok, kdy jsme čůrali z nadchodu po dvou litrech Ostravského kahanu na nádraží v Paskově lidem na hlavy, v dáli zapadalo zubaté slunce a že nebylo co dělat, v Ostravě na Benátkách zrovna hrála Znouzectnost, která mě v té době nějak záhadně ani moc nezajímala. Z dřívějšího koncertu po vydání alba Folcore jsem dokonce odešel dříve než začal, ale to bylo jen proto, že jsem v té době bral psychiatrem doporučený Antabus, třepaly se mi dlaně a nemohl jsem býti mezi toliko lidmi střízliv... Aha, já chtěl psát u motýlech, no, snad se k nim dostanu... No a jak jsme z toho nadchodu močili, tak hned poté co jsme své údy důkladně otřepali a zvlažená hrdla po bílém víně dlaněmi otřeli, do té Ostravy se vypravili. To byl právě ten rok 1997, někdy po vydání desky Kapitán Mlíko...
Opět bez peněz, ale pořád bylo co píti i na Benátky, v jejímž areálu se koncert konal jsme se dostali. Jak, to nevím. Ze spánku vprostřed dubů mě probudila jakási hádka kamarádů a v tom jsem měl slyšení. "..a tak se ptá červotoče, co má v noze svý, jestli někdy potká loď.." Vydal jsem se vpřed, člověka s žádostí o zaplacení vstupného do sálu směle odstrčil a když jste dohráli, nevím jak dlouho jsem na kraji toho pódia stál. Jen vím, že Ty jsi Caine přišel. Nebo já k Tobě, už nevím. I když si viděl jak vypadám, já z toho nějak pochopil.. že mi rozumíš.. A nikdy Ti za to nepřestanu děkovat.... Pak jsme si povídali, nevím o čem, ale v kapse ve vlaku jsem si odvážel Tvou darovanou kazetu a samizdat zpěvník. V tom roce jsem vylezl prvně s kytarou před lidi.. V tom roce jsem zůstal sám v prázdném bytě 2+1 má tehdejší dívka to po pětiletém vztahu nevydržela.. Na malé koncerty kapel z okolí jsem chodil, to zase jo. Tuhle scénu jsem časem začal rád podporovat, pár let poté začal hrát v kapele, nějaké malé koncerty i sám pořádal a neměl rád, když se mi tam někdo snažil dostat bez vstupného. Doteď vlastně dělám rozhovory s kapelami, abych je alespoň nějak podpořil... Kde je sakra ten motýl, o kterém jsem chtěl psát?.. A potom to přišlo. Může za to vlastně můj syn. Po několika malých, regionálních akcích na kterých se mnou byl, mně přemluvil jet poprvé na Masters Of Rock. Mě se tam ani moc nechtělo. Když jsme tam dojeli, snažili se tlačit davem vpřed. Další dav chtěl zase zpátky. Cca 30 000 lidí, kolotoče, bungee jumping... Před atrakcí Pepsi Cola, kde jste ve stánku v soutěži mohli vyhrát plastové brýle s tímto logem jsem se po téměř hodinovým blouděním areálem posadil na zem a pravil: "Tak tohle ne synu, to jsme si spletli podnik." A jen tak jsme seděli, mlčeli a koukali na to obří mraveniště. Když jsme se zvedli, procházeli jsme zrovna hlavní scénou, kde se zrovna chystali ku hraní američtí thrasheři Death Angel a pak jsem ho uviděl. Motýla!!! Obří plachta na pódiu s obrázkem smrtihlava! No není to dokonalé? Žádná krev stříkající z pláten až ke tvým kolenům, ale obyčejný, krásný motýl smrtihlav! Smrtihlav stvořený Tatínkem! Smrtihlav, který žije v temnotě! Smrtihlav, který je stvořen Tatínkem tak, že temnotu potřebuje! A kam míří? Za světlem!.. Snad dvě, tři minuty úvahy a přišla thrash metalová vichřice, která spláchla to, co bylo předchozích třináct let - úplně pryč. Taková terapie. Dokonalá souhra, nazvučení, hradby beden až k nebesům a když jsem se rozhlédl kolem a viděl stát ty lidi i mimo areál po Vizovických kopcích, řekl jsem si: "Tady se něco děje! Tady nemůže jít pouze o módu a něčí penězi vypočítaný kalkul." A víte proč? Ano, člověk potkává po areálech podobných festivalů stovky obtloustlých paniček courajících se areálem v tričku Traktor, které oblékají jen na podobné akce, s kabelkou přes rameno, cucající brčky z kelímku Mojito, protože přece TO chtěly taky zažít, chtěly být přece taky na Mááástrech... To bude všude a kdyby se někdy Vechtr rozrostl do těchto rozměrů, budou cucat Mojito i tam. Protože tam se přece zrovna jezdí....
Ale zažil jsem na těchto festivalech taky něco jiného. Zažil jsem stovky srdcařů, kteří jsou schopni u stánku s CD utratit svůj poslední peníz, celý rok šetřit, aby pak mohli stát v dešti nebo poledním žáru několik hodin, alespoň na okamžik se přiblížit kapelám a pak oprašovat z desek prach na políčkách.... A tohle je přece ten moment, po kterém všichni ve skrytu toužíme, že někdo přijde za námi a s tím, že se mu naše muzika líbí, a že by si chtěl koupit naše písničky. To nemusí být fronty. To stačí třeba jen jeden... Kdysi u mě zazvonil člověk, vtiskl mi do dlaně tisíc korun, zašeptal: "Prosím Tě hrej" a zase zmizel. Asi třikrát jsem ho zahlédl na koncertě, pak zmizel... Kamarád, taktéž aktivní pisatel článků s hudební tématikou je často viděn s igelitkou ve výčepu a špinavých montérkách jak spí s hlavou na stole nebo hovoří v hospodě sám se sebou. Ale když přišel na akci ke stánku s cédečky nechal tam na jeden zátah rovných 10 000 Kč, které vydělal práci na stavbě. A večer usíná sám obklopen svými deskami. Proč to lidé dělají? Protože CD jsou dneska v módě? To asi ne.. Nedávno jsem dodělal rozhovor s jednou dívkou, která si vzala půjčku na tři roky, aby mohla odletět do USA na čtyři koncerty kapely Aerosmith. Když se vrátila šetřila na další. Že by posedlost? Ne, posedlost není dobrý úhel vidění natož slyšení. Řekl bych spíše láska. Tyhle kapely bohužel nehrají jako my za koblížek a kdo bez muziky podobných skupin opravdu být nemůže, musí taky šetřit. Příští rok jsou - pokud nepřijde další vlna "viru" - v České republice Aerosmith, dva dny na to a dokonce v jeden den v Praze Kiss a ve Vizovicích Judas Priest. Ale tak jsme to přece kdysi chtěli ne? Aby k nám tyhle zahraniční kapely jezdily. Tak to tu máme. Ale nějak jsme zapomněli, že to bude i něco stát... To je tedy můj úhel vidění a slyšení a netvrdím, že je ten správný a jediný. Snad se v těch mých slovech jde trochu orientovat... Ale zpět k motýlu. Chcete-li ke světlu, následujte smrtihlava.. Možná vám ukáže cestu... Pokud se nespálíte... O lampu.. |
|
<< /
>> Celkem 4090 vzkazů
|
|
