Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: David Fazy2 () vloženo:13.11.2017 22:43:07 Kámo, já sem to před tim jenom čet a moc sem se do toho nechtěl plést, páč sem v zásadě souhlasit s oběma stranama, ale tady bych se připlet. Zdá se mi totiž, že se Tvoje psaní a nejspíš i Tvoje vnímámí temnoty, pekla a tak, pohybuje na úplně jiný vrstvě chápání, než moje a asi i Cainovi-Mi. To, co teď budu psát, je ale všechno jenom teorie, takže to možná bude kravina. Mě by zajímalo, jestli to chápu správně. Připadá mi, že ty Tvoje toulky temnotou úzce souvisí s Tvym poznáním Boha a vůbec dobra obecně. Já už si taky pamatuju kulový, ale z toho, co sem udržel, se mi zdá, že Ty sis prostě prošel takovou životní cestu, ve který na Tebe věci z pekla (nebo jakoby z pekla) působily opačně, než třeba na nás. Tys asi nemusel tolik přemejšlet, co je dobrý a co zlý, prostě Ti to nějak spínalo na nějaký pocitový rovině. Vidět ďábla Ti asi pomohlo vidět Boha, nebo co. Proto i nám tady ukazuješ kapely a básně s touhle tématikou, protože v nich vidíš nebo možná cejtíš nějaký spojení s Tatínkem. Já třeba v tomhletom Tvym stylu nacházim pár věcí, ve kterejch taky vidim něco víc, ale většinou mě tyhle temný kapely a písničky nudí, protože jestli je ta temnota hraný doopravdy, tak asi jejím účelem nebude nikomu pomáhat a jestli je to jenom na efekt, na oko, no tak je to jenom lacinej efekt, jak vydělat děngy. Mně ale tohleto tvoje poznávání příde trochu podobný mýmu poznání dobra obecně. Jedna ze "škol" mýho života je například South Park. A těžko si dovedu představit, že třeba tohle by dejme tomu Caine pouštěl dětem se slovy "učte se, děti". Taxi říkam, že někdy k Bohu vedou fakt nečekaný cesty, ale co mohlo jednomu pomoct se s nim seznámit, může jinýmu ublížit, protože to má vytržený z kontextu - nezažil věci potřebný k tomu, aby si z toho vzal něco jinýho, než toho čerta, kterej mu sám vo sobě nic dobrýho nepomůže, když nemůže sloužit ani jako kontrast. Nevim, jestli to nějak souvisí se satanistama a jestli nějaký znáš, ale co sem tak vo nich vyrozumněl a co sem tak jako pochopil vo ďáblovi z Bible a tak, taxe mi zdá, že von vůbec neni temnej a rohatej a tak. Chápu to tak, že ďábel zneužívá lidskou přirozenost, někdy i včetně dobrejch vlastností, k tomu, aby z člověka udělal tu vopici nebo robota bez duše. Satan nás nesvádí, abysme byli zlí, ale k tomu, abysme si mysleli, že sme v pohodě a přitom vlastně duševně zaostávali a rozsévali - ne zlo, škodolibost, temnotu - ale prázdnotu, duševní smrt a beznaděj z ní. Aby už nikdo nechtěl bojovat. Chce, abysme se poddali nejnižším pudům, abysme jenom "plnili plán", třeba i na úkor ostatních. Odtud to "zlo". Protože když někdo chce motorku, tak si podle ďábla prostě má vzít něčí motorku, nebo se (díky nějakýmu zákonu a morálce) šlapáním po cizích hlavách má dopracovat k penězům na ní. Člověk má prostě sloužit sám sobě. Chceš sex, ale tvoje žena ti nevyhovuje? Hele, dyť to neni jenom tvoje vina, že nejste nejlepší kámoši. Tak přijmi, že si slabej, že na to nemáš a že se neovládneš. Strč ho někam jinam, von ti to ten tvůj bůh odpustí, ne? Blahopřeji, část tvojí duše se oddala beznaději. Prohráváš. Tyhle "projevy beznaděje", jako vraždy a tak, sou právě nejvíc vidět, páč do duše zločince nevidíš, proto se podle mě peklo spojuje s timhle škodlivym zlem a s krutostí, ačkoliv to sou jenom vedlejší účinky, který nám kazí životy. Skutečnej triumf pekla neni, když někoho zabiješ, ale když ti nevadí, že někoho něco bolí. Ne Víťo, to, co Ty posloucháš a užíváš, podle mě neni peklo. Peklo je to, když Ti Tvoje Paní řekne, že nemusíte bejt nejlepší kámoši jako třeba Caine a Sasanka, že je stějně všechno v prdeli, dva lidi nemůžou bejt v jednom těle a na všem se shodnout a pohádky se nedají přivést do světa. To stačí, nemusí Tě podvádět nebo bejt svině. Protože Ty pak máš chuť se vzdát a taky už nebojovat. To satanovi stačí, má o protivníka míň a může se Tatínkovi smát, že vymazal další duši. Já bych třeba na Tvym místě byl možná opatrnější před těma, co nešlapaly ve tvejch stopách. Všechno bych uváděl v souvislostech, aby to právě satan v hlavách těch lidí nevyužil k jejich vymazání. Možná by použil argument, jako: "Hele, ten hodnej Víťa je vlastně kamarád s čertama, tak ty už se taky nemusíš bejt světlejším odstínem šedi, můžeš bejt jako von". No a ten člověk, páč nemá tvojí hlavu, si bude myslet, že je jako Ty, což je v pohodě, jenže ve skutečnosti bude satanovo loutkou. Ale pokud je ta moje teorie správná, tak Tvojí cestu chápu a respektuju a když znam souvislosti, můžu se z ní poučit. Je těžký žít, když ďábel působí jak přes rozum, tak přes city. Je ho zkrátka plnej svět. I dobrý věci může obrátit ve zlý, stačí, když se dva jinak celkem rozumný lidi důkladně nedohodnou a oheň je na střeše.. Vechtrovny, viď, Petře. Tak to se mnou nevzdávej, já s Tebou taky ne. Caine-Mi, člověk je silnější, než si možná leckdo myslí. Lidská mysl je mocná. I to se dá bohužel obrátit ve zlo, ale myslim si, že když má někdo city a mysl v rovnováze a dělá v duchu jenom malý kroky, zatimco se nebojí dalekohledem zkoumat i extrémy a hranice a to všechno s dobrym úmyslem, věřim tomu, že platí to, co říkáte, že si ho Tatínek povede. Protože takovej člověk je pořád ještě ve hře, nevzdal to, takže se s nim dá pracovat, je v něm prostor pro dobro. Jako třeba Jákob. Proto se třeba děje to, že někdo aktivně zlej se spíš může obrátit a bejt hodnej, než někdo pasivně neutrální, protože ten s pracujícím mozkem může pochopit ten přírodní zákon, že dobro je opravdu větší než prázdnota (můj výklad zla) a že ten život pak nestojí až tak za prd, když se lidi aspoň trochu snaží. Soráč, moje Zuzko, stejně si to tu asi nepřečteš, ale já nemůžu spáchat duševní sebevraždu jenom proto, abysme se nehádali, co cenu má a co ne. Každej pokus se totiž počítá. Člověk stvořil pohádku. Bůh stvořil svět a člověka. Vyšší dílo obsahuje nižší dílo. Buďme tvůrci, ne kameny. od: Víťa L. () vloženo:13.11.2017 18:29:50 Kamarádi Vechtrovníci, minulý týden jsem se pár dní opět toulal Prahou, dokonce jsem zvažoval, že bych přijel vystrašit Fazzyho s Banjem do Hifáče, neb je to z matky měst co by lahváčem dohodil, ale rozjímal jsem alespoň mimo jiné v hospůdce malebné "tam, kde visí na zdi Jan" nad kalichem čepovaného Kozla, jenž je nejblíže podoben.. ehm.. no jo, tomu v rathauze. Dlouze  jsem přemýšlel nad mým "literárním, hořícím okénkem" a následnou neméně plamennou Cančí reakcí na něj. A kde jsou hasiči, když sirka hoří, balík taky a bude hořet stoh? Bylo mi tak nějak smutno z toho mého literárního skvostu, kdy jsem to tak všechno napálil do jedné koule, abych vytvořil handicapového sněhuláka, který stejně na slunci roztaje. Nemaje ani hrnce na jeho (svou) hlavu, jsem si všiml, jak to zde na vzkazníku opět ožilo, po té době mlčení, ve které hlavní ze zdejších zahradníků vedl svůj boj s Linuxem. Inu, otřeme rty od moku pěnivého a pojďme k věci. Čím začít? No jasně! Tolik oblíbeným Satanistickým okénkem vezdejším! (Ano, Ďábel se píše s velkým S, to by měl každý zdatnější češtinář vědět). Ale teď doopravdy, všechno o čem tady tak okultně píšu, jsou jen tak trochu nepovedené a hrdinné skoky přes oheň. Chce-li někdo opravdu provádět s mečem v obýváku po setmění za pomocí očistného kuřidla a dvou asistentů například takovou Evokaci Aritona, musí se ve svém potemnělém bádání obrátit někam zcela jinam. Pojďme k tomu, co jsem potkal někdy v půli osmdesátých let. Byl to zvuk elektrické kytary. Jen o rok dříve jistý chlapec řečený Quorthon, tehdy sotva plnoletý sám nahrál (mimo bicích) své, potemnělé a filozofické skladby. Na obal desky dal kozla. Tento projekt nazval Bathory. Aniž sám věděl, co všechno tím spustí, vydavatelské společnosti ucítily cosi nového a legenda byla na světě. Touto událostí vznikl styl, jenž se zove black metal, kterému se Caine, jak jsme již debatovali, neotřele pár větami vysmál. Kdosi škrtne zápalkou a poblíž Bergenu vzplane první kostel. Kdosi škrtne zápalkou, aby k němu nemohli vlci. Kdosi škrtne zápalkou, aby ho na tom jeho zpustlém ostrově objevila první loď. Caine, hra dětí se sirkami opravdu nemusí skončit dobře. Ale nikdo nepozná, co je to oheň dokud se alespoň trochu.. nepopálí. Bylo zvláštní posléze sledovat Quorthonovy hudební přemety od black metalu v proudu času někam k alternativním rocku, až ho v jeho 38 letech našli mrtvého, údajně předávkovaného heroinem. Snad našel to, co hledal. Jeho stopa v dějinách metalu je nesmazatelná. Proč o tom zde píšu? Protože takhle jsem si ten black metal přivezl na kazetě TDK z ostravské burzy. Šumělo to více než vítr v oknech, co tehdy ještě nebyly z plastu, ale jako uhrovitý adolescent jsem si všiml jediného a vnímám to tak dodnes. V těch skladbách byť strašidelných a temných se nevraždilo na potkání pro nic. V tom bylo něco, co už teď nikdo v digitálním studiu se stokrát omletými texty plivajících na Krista nevytvoří. V té zatuchlině (jsme stále v roce 1984), bylo něco jiného. Asi jako když otevřete hrobku, ve které nikdo živý před vámi od dob jejího vzniku nebyl. Nejlépe za úplňku. Takové to plytké a povrchní zlo - například z nedávno mnou viděného klipu jedné kapely, kdy pětice kluků honí po lese holku, pak ji znásilní a zabijou - to tam není a nebylo.. Ano třeba Krchovský, jak si mi říkal tehdy v autě.. Nebo, že by (trochu odvážně) -  poezie?.. Abych jen neplkal, překlad textu písně "Hades", která to všechno otvírá: "Za horami, kde vítr vyplakává svou bolest, jsou pustá údolí, kde vždy vládla temnota. Tam, kde se nikdy v životě nedotklo sluneční světlo otrávené země. Kde nikdy v životě nezazněl smích nemrtvých dětí.  Zapomenuté prokleté državy, kde se křižuje zatracení a nenávist, kde se setkává chlad, temnota a pravda se změnila v lež. Kde plamen lásky ledově vrčí a jeho síla nikdy nepovstane. Tam ruka smrti pevně uchopila každou podobu světla." Kde takové místo leží si nechám pro sebe, je totiž možné, že to bude opět vytrhnuto Cainovci z kontextu a následně použito v jejich příspěvku směrem ke mně jako protichod. Ještě jednou a naposled k mému výletu po koncentračních táborech. Nečiním tak proto, abych obviňoval nebo se snad pokoušel soudit Boha! Pozor na to! Konám tak proto, abych se ptal LIDÍ, mrtvých, jak onoho Boha viděli v té hrůze oni. Dvě zmíněné knihy v mém minulém příspěvku jsou k tomuto tématu podstatným studijním materiálem. Někdy snad vloni jsem zde vkládal píseň "Genocida", která dle slov Caine-Mi jak sami tehdy napsali jim "vyloudila pobavený úsměv na tvářích". Tahle píseň, stejně tak jako její první díl "Padesátý v řadě" (tu jsem zde dal tehdy zároveň taky),  pojednává o řádění Ustašovců v koncentračním táboře Jasenovac.  "..zašeptal jsem, lidé jak těžko je nám, jak vás teď opláču, když ani slzy nemám.." Dílo básníka Ivana Gorana Kovačiće "Jáma" se dá najít v knihovně nebo někde v antikvariátu. Slíbil jsem Vám, že si přečtu "Bůh na lavici obžalovaných" a Vy mi slibte, že se kouknete na snímek k této písni: https://www.youtube.com/watch?v=CwEmDCpv0Oc Kamarádi prosím, zapomeňte na banány, dohady a spory, vždyť se máme na co těšit. Mě se jednou v noci i zdálo, jak jsme jako správní Táborité vybudovali nový Tábor, takový ten docela malinký, kdy každý dá na společný stůl něco ze svého a z toho pak budeme žít nejen celý příští rok, a že třeba jednou u Vechtrovských vrat zastaví unavený a vychrtlý Rozinant a nějaký zmatený Don Quijote de la Manche řekne: "Tak jsem tady" a jednou uděláme průvod takových bláznů a založíme nový stát, kde už nás nikdy nedoženou.. Věříte tomu? Já jo..  Táááák.. Satanskou osvětu máme, metalovou skladbu taktéž, co nám chybí? Á, už vím. Literární okénko! Tahle je opět z knihy "Tak bolely hvězdy " jmenuje se "Kytice aster": "Tři roky nesla nesla nezlomena statečně ránu za ranou, nic nestačilo na kolena, tu ženu slabou, bezbrannou. Ze Sudet přišli jako mnozí, když úzkostí se chvěla zem, muži teď týdně prádlo vozí, syna má někde za mořem. Tak zůstala tu osamělá, kolkolem chladný, cizí svět, do noci pletla, prala, dřela s jedinou touhou - vydržet. A srdce všecko vydrželo, je nezlomili katani, jak hřeby fakirovo tělo nezkrvaví a nezraní. Když prvně s hvězdou Davidovou šla udivenou ulicí, kdo viděl tvář tu mramorovou, věřil, že spatřil světici. Tu zčistajasna jakás vdova, kde chodců proud je nejprudší, vtiskla jí náhle beze slova kytici aster v náručí. Kytice bílá, hvězda žlutá, dva světy, kdo je usmíří? Na pranýř staví říše krutá, lid klade květy k pranýři. Kdož ví, co dělo se v té hlavě, židovky s hvězdou, s kyticí, že stála dlouho nechápavě, usměvavá a plačící, tisknout jen pevně, křečovitě, ty bílé květy k prsoum svým, jak svírala by muže, dítě a šeptajíc: teď vydržím!" od: Banjo () vloženo:13.11.2017 15:31:08 Cainovi velké díky mimo jiné i za skvělý a velmi zajímavý historický exkurs - něco jsem z něj už znal ze Znouzích stránek, ale některé reálie byly pro mě nové. A slavnou frustrační kompozici mistra Járy Cimrmana samozřejmě taky znám (aspoň z doslechu) :-) od: David Fazy2 () vloženo:12.11.2017 19:38:25 Caine-Mi: historku samozřejmě znam, jako pravý sběratel. A pana Pavla mam taky rád. Já ani nechci nic tajit nebo tak. Petr napsal správně, že sem ho cca před rokem kontaktoval právě qůli jeho službám a pak sem se už neozval. To bylo proto, že vzhledem k tomu, co se cca před rokem dělo, nebyl sem si jistej, jestli bych mu neřek víc, než bych chtěl. A navíc zrovna nebyly moc prachy, to víte, Datlárt. Pak byl Vechtr Fest 2 a já sem mu to lehce vysvětlil, proč sem se neozval no a Petr mi zas vysvětlil, jak je to s tou cenou, jak píše i tady. No a určitě si pamatujete, jaxme se zrovna my 4 bavili o tom, že bysme se mohli scházet i mimo festival a pokecat si nebo si i zahrát. Možná si vzpomenete i na to, jak Petr říkal, abysme ho v případě potřeby zastavili, že když k němu občas takhle někdo příde, tak se dokáže celkem rozpovídat. (To se mi právě na něm třeba líbí, jo). No a paxme si povídali dlouho do noci. No a na základě toho všeho sem si usmyslel, že sme s Petrem kamarádi a že se rádi zase uvidíme. Proto sem si s nim domluvil shůzku (jaxem vám to psal a vy ste psali, že ty dny nebudete moct), ale nebral sem to jako psychologickou poradnu, ale jako setkání dvou kamarádů, nějký tyčinky, banán, nevim co. Myslel sem, že i jemu to udělá radost, když někdo přijede a bude si chtít poslechnout třeba něco, o čem si Petr zrovna myslí, že je to třeba říct. A taky to bylo moc pěkný setkání! Když sem pak seděl ve vlaku, napadlo mě ze srandy, jestli za to Petr třeba nebude chtít taky ty prachy, ale paxem si řek, že to je kravina, že tohle bylo přátelský setkání a ne placené vyšetření. Ale že kdyby třeba nějaký děngy potřeboval, tak bych mu je nezávisle na tom dal, jako každýmu kamarádovi, když nejsem zrovna úplně chudej. Takže ja něviem už. Asi tady došlo ke střetu dvou různejch chápání přátelství. Před pár dněma sem Petrovi napsal na maila takovou formálně znějící hloupou zprávu, aby viděl, jak absurdní mi tahle situace připadá. Až se dostane na net a odpoví mi, tak mu zaplatim a pak uvidíme, jestli se nějak domluvíme, nebo jestli halt nemůžem bejt kamarádi. Z jeho pohledu mu musim asi připadat hrozně jednoduše. Ale mě se teda dost líbilo, co sme si vyprávěli, no, tak je to celkem škoda, že se to takhle vyvíjí. Snad vyjdou poslední 2 věty ve vašem příspěvku. od: Caine-Mi () vloženo:12.11.2017 16:31:16 Jé! PVV a Fazy2, to vaše "naznačování" tady nám něco připomnělo! Příběh tak starý, že ho dokonce jako očitý svědek zná jen jeden z nás :-) Ale ještě než se do vyprávění pustíme, nebude od věci začít vážně(ji)... mottem, myšlenkou "nejmenšího" z apoštolů (jak sám sebe nazýval) a zároveň "největšího" (bráno z pohledu lidstva), apoštola Pavla, který jí už cca před 2000 lety, vložil na... jeden takový "římský vzkazník" ;-) (Římanům 8,18-23 v překladu 10pé) A já vám povídám, že tohle naše trápení a malomyslnost se vůbec nedá srovnat se slávou a radostí, kterou na nás nakonec jednou každý uvidí a která už nebude mít jen jepičí životnost. Vždyť všechno, co Bůh stvořil, neživé i živé přece pořád ještě v hlubinách své podstaty touží, až se ukáže, jak se věci opravdu mají, až se zjeví statut Jeho dětí. Vždyť celé Stvoření je jakoby zakleto. Ne dobrovolně, ale kvůli tomu, co se tenkrát stalo. A i když dosud otročíme, coby nedobrovolní zaměstnanci v dílně marnosti, ta zvláštní, nepochopitelná naděje, prolínající se snad do všech lidských příběhů, stále přežívá. Naděje, že celé Stvoření bude jednou z otroctví vyvázáno do svobody pravých Božích dětí. A ruku na srdce: Copak vy to nevnímáte, jak to zatím všechno kolem sténá a jakoby v neviditelných okovech společně dře k novému zrození? Nejenom ti, co se Boha "chlapácky" zříkají, i my, co už okoušíme první ovoce zaslíbeného Ducha... Bylo nebylo, v dávných dobách, kdy puberťáci rychlošípáckého věku dostávali od rodičů kapesné tak 10, ti z majetnějších i 20 korun na měsíc, v dobách, kdy elektrická kytara se dala sehnat jen česká, kdy maximálně tříwattová kytarová komba se bastlila na koleně ze starých elektronkových rádií (co prodávali v Charitě za padesátikorunu... československou socialistickou... stejně jako celý oblek po zesnulém - nezbytný to doplněk šatníku tehdejšího oldskůlového punkáče...) prostě v těch dávných dobách jsme s bráchou propadli vizi, že založíme vlastní big-beatovou kapelu. Jasně, pardon, tenkrát se už začalo říkat - punkovou! :-) A schválně hádejte, co jsme pro takové založení podnikli jako první krok? Ne, ani repertoár to nebyl, ani nástroje, ani výběr členů... jako první jsme si opatřili kasičku, kam se začalo nemilosrdně platit! Za všechno! Nejen pokuty za pozdní příchod na zkoušku, nebo že někdo neměl ostříhané nehty a tak špatně domačkával akordy (které notabene třeba ještě ani vůbec neznal)! Nejen za jasnou "sabotáž", kdy se dotyčný nenaučil nazpaměť text sesmolený při minulé zkoušce a pak trapně folkáčsky civěl do papíru... Platilo se i za to, že každý ze členů kapely vůbec na zkoušku mohl přijít!! Stálá taxa byla 5 korun, u zvlášť vzpurných jedinců 10! (Výchovná přirážka :-D) Zároveň kdokoli se zkoušky chtěl zúčastnit i jen jako divák, musel platit! "Pouhých" diváků ale nikdy moc nebylo - každý totiž hned "u vstupu" fasoval nějaký ten volný, či od minula uvolněný nástroj(ek) - i kdyby to jen kazoo mělo být. Tehdy se ovšem používala levná verze tohoto cizokrajného vynálezu - hřeben s průklepovým papírem, který při správném naslinění taky krásně bzučel. Zájemců a kamarádů jsme měli zprvu dost a kasička se úspěšně plnila, přičemž se placením zároveň hned vyfiltrovávali potencionální rozvraceči, ti, co by do našeho pokojíku rádi přišli jen tak... prý na pokec. Nebo třeba i dělat "bordel" a kůlničku na dříví (jak tomu zase říkali naši rodiče) :-) A nebo ti, co prostě jenom tak šli kolem a zrovna pršelo... Jistě se teď ptáte, co jsme pak s "tolika" penězma dělali? Kdepak - žádná hospoda!!! Poměrně rychle jsme opatřili každému hráči na akustickou "španělku" levný elektrický snímač a zahustili již tak napjatou rodinnou atmosféru nakresleným zvukem lampových "rádií". Však naší kapele Ball Bearing (později Kuličkové ložisko) tehdy i nejlepší kamarád a jeden z prvních "osvětových pracovníků punku" na plzeňsku :-) - Déma (dnes lídr Znouzectnosti) hanlivě přezdíval "Hliněné prasátko"! A sám také odmítl hozené lano k nám. Prý pro... přílišnou upjatost vedení :-D Kdo ví, jak by ale byl možná ještě za kasičku rád, když mu později rozlobený táta rozkopal po dvoře jeho vlastní lampové rádio... (Za takovou prkotinu, jako že mu na domovní zvonek před jméno - pan XY - připsal jediné malé písmenko "k". Tedy - pank XY :-D) Zkrátka pěníze se investovaly vždycky rychle... zvlášť když nám pak rodiče sehnali zkušebnu v jedné vesnici poblíž Plzně (ovšem dostatečně daleko od náměstí, kde jsme bydleli... Ano, v Kozolupech, Banjo ;-) ) Tak by se dalo do "účetní knihy Hliněného prasátka" nahlížet ještě dlouho a přitom vzpomínat... A přece peníze nikdy nebylo to, o co šlo. Nejenom v muzice. Snad si rozumíme. "Mi" už se dneska propadli spíš do druhého extrému. Zadarmo jsme dostali, zadarmo musíme přece dávat! Kolikrát je nám pak žinantní, říci si někde byť i jen o cesťák když s tím pořadatel sám nepřijde. Protože... co když jsme někoho víc potrápili, než potěšili? Co když jsme jen vzbudili velká očekávání a pak se dostavilo... velké zklamání? (Cimrmani jistě rozumí ;-) ). A přece díky téhle zkušenosti se zakládáním první, úplně vážně myšlené kapely, si už asi nikdy nelajzneme říkat, že by to bývalo přece šlo i bez té kasičky. Asi ne. A tak jestli neumřeli, někde tam hrají a zpívají dodnes... Konec "vtipné historky inspirované vaším vyprávěním PVV a Fazy2. A protože jsme měli vážnější předmluvu, zkusíme ještě i závážnější doslov: Při Petrově povzdechnutí - jak málo má času!... ano, právě on, který utekl před civilizací, aby ho neuštvala!... znovu jsme si s hrůzou uvědomili, jak všichni jsme podobni psíčkům uvázaným právě na tomhle vodítku světa, a že opravdu všichni (Pavlovými slovy) "sténáme" s náhubkem marnosti. A ani kdyby se z nás stali největší jogíni a nebo poustevníci a postavili se na hlavu kdesi v nejzazší poušti, budeme úpět dál, spolu s celým zbylým Stvořením. Ani samota sama o sobě nic neřeší. Někdy i naopak. Moc potřebujeme (minimálně k sebereflexi, maximálně k životu ve svobodě Božích dětí) tu vzájemnou blízkost... skrze Toho Jediného, který v lidském těle přemohl zákon náhubku. Ježíši, Pane a Příteli, tolikrát ses nám už dal poznat a pořád to nestačí. Pojď prosím znovu dál... a vejdi blíž. <<  / >>  Celkem 4090 vzkazů