|
| od: Banjo () | vloženo:01.09.2017 06:26:35 | | Víťa L.: tak pokud to bude pro mě termínově schůdné, proč ne? Praha není tak daleko a v téhle sestavě rád zahraju.
Případně nějaké 2-3 lidi (podle množství nástrojů a výbavy) můžu z Plzně a okolí přivézt... |
| | od: Víťa L. () | vloženo:31.08.2017 21:54:47 | | Zahradníci.. jak bych to jen řekl.. nebudu chodit kolem horké kaše.. ehm.. jsme se tak s Fazzym psali po mailu.. a zdá se docela nadšen.. To naše Vechtrovské vystoupení.. když jsme hráli tak všichni za sebou v jednom odpoledni.. taková síla, až se zdá škoda nepředat to dál. Tak se zkrátka k nám odněkud z hůry snesl nápad, zopakovat to celé někdy v zimě.. třeba prosinec nebo leden.. v Praze. V klubu Kaštan nebo v kavárně Potrvá, nebo i někde jinde, pokud znáte podobný prostor. Klidně v tom stejném pořadí jako na Vechtru.. Možná přijdou i lidi.. Nevěřím tomu, že to nikoho neosloví.. Písničkáři z Vechtrova. Každý svůj a každý tak jiný.. A pak se třeba někde z dálky ozve taky takový "Víťa, Petr nebo Pavel", co skládá věty dohromady.. Přijede zahrát.. A PVV najde ještě jeden kamínek.. Budem zas o krok blíž představě, že to neděláme zbytečně. Že se opravdu děje něco neobyčejného.. Co říkáte, dáme to? |
| | od: Caine-Mi () | vloženo:29.08.2017 17:08:29 | Fazy2: No právě!!! Právě že tam v těch bubnech žádné chyby neslyšíš! "Mi" taky ne! A v tom je ta chyba! Ty "bubny" - zvlášť jsou-li v první zvukové linii!... jsou strašně "dokonalé", jakoby rovnou sjely ve fabrice z pásu. Jeden úder pěkně jako druhý. Jeden klon za všechny a všichni za jednoho! Jenže tohle mušketýrské heslo najednou ztrácí smysl, vždyť jsou všechny stejně dokonalé a jednomyslně říkají: D-o-b-r-y d-e-n p-a-n-e F-a-z-y! V-e-s-k-e-r-y o-d-p-o-r j-e z-b-y-t-e-c-n-y-!
Ne, po formální, technické... "notové" stránce na nich opravdu neshledáváme nic špatně! I těch přechodů by tam klidně mohlo být víc, to je bezva, akorát... akorát že to vlastně nejsou přechody v pravém slova smyslu. Tedy místo, kde člověk přechází... třeba ulici plné valících se aut(omatických not) z jednoho svého azylu (nebo azyláku) do druhého...
Představ si třeba, kdyby všechny auta na křižovatkách, ale i lidi na chodnících bylY robotY! TakovÝ tY... na dálkové ovládání. Jak by hned doprava pěkně plynule proudila, bez zbytečného zdržování, troubení, nadávek... rovnou přímočaře k cíli. K cíli, který by nikomu nevoněl ani nesmrděl, nebolel ani nelákal... Který by prostě jen byl v bodě A nebo B. Tečka. Od věků po věky. A teď... nedej Bože, že bys do toho dokonale sesynchronizovaného světa vstoupil ty! Živý... normální člověk! A najednou by bylo jedno, kde je přechod a kde není. Pro tebe by stejně žádný nebyl! Nikde. I kdyby ses sebevíc snažil chovat ukázněně, v tak dokonale seřízeném mechanismu bys, coby nedokonalý člověk, vždycky jednal chaoticky! Vždycky by ses někde plet(l)!
Z pohledu počítačového dirigenta bys byl vadná jednotka, vadný takt... (ve tvém případě dokonce možná vadný dvoutakt... Fazy2) :-D
A z tvého pohledu by to všechno vůkol zase byl hrozně studený a divně zbytečný svět. Dokonalý, ale zbytečný.
Nebo ještě jinak:
Zkoušel jsi někdy zahrát kytarové sólo na klávesy? Řečnická otázka, ale snad ti přitom došlo, že i kdybys měl ty nejdražší klávesy na světě, přece z nich nikdy nedostaneš akustickou kytaru! A pokud navíc sólo "ala něco" vypíchneš hodně dopředu, cvičené ucho na jeho "umělohmotnost" ještě o to víc upozorníš. Nebo možná ne ucho, možná srdce! Vždyť už Malý princ, blahé paměti našeho dětsví, tvrdil, že... "správně vidíme jen srdcem a co je podstatné, je očím neviditelné"... A v dospívání nám pak upřesnil nebeský Tatínek skrze Písmo: "Nejzrádnější ze všeho je lidské srdce... správně vidíme jen Kristem"... tak i hudba se neposlouchá toliko ušima, očima nebo dokonce tím mezi nohama. Hudba jde nějak přes nebe. Proto to pořád - i navzdory stále rychleji se valícím rytmickým vlnám doby - funguje. Pořád ještě hudba vyvolává pocity, o kterých někdy ani netušíme, že jsme jich schopni... nebo že jsou adekvátní naší životní situaci :-) Pláč, smích, smutek, radost, vztek, smíření...
A co teprve když se hudba, jako vyňaté žebro z těla nebeské poezie zase vrátí tam, odkud byla vzata! Aby toužila po spojení se slovem, jako i žena vyňatá kdysi na počátku Stvořitelem z těla muže, nepochopitelně pořád touží... navzdory vší emancipaci a mužské zastupitelnosti v tomhle instantním světě... touží po spojení a společném návratu.
Ale to už se dostáváme od opery, potažmo rock'n'rolu trochu daleko. Filosofování nikoho moc nebere. Dnešní doba tlačí na výkon a hlavně na dokonalost. Strojovou, až chemickou. Kdyby dneska nějaká kapela začínala s tak nedokonalým know how jako kdysi Plastici nebo třeba Znouze, neměla by vůbec žádnou!!!!! šanci se prosadit.
A tak se dá buď dál cvičit a překonávat lidskou omezenost směrem k technické dokonalosti, virtuozitě... a nebo naopak jít zdánlivě lehčí cestou virtualizace - pracovat s počítačem a "ubírat", maskovat jeho anonymní sériovou strojovost.
Jsou skladatelé a hráči, co už jaksi dopředu kalkulují s tím, že kytara vyťukaná na klapky nebude nikdy kytarou a proto píší už hned klávesově. I kytarové sólo vymyslí... neutrálně... a nebo ne a pak si holt musí dát práci s jeho "oddokonalováním". Tu slide čudlíkem tón nepatrně rozladí, tu ho malinko protáhnou... zrychlí... Možností je nespočet. Hodně pracují třeba s dynamikou každé klapky a pokouší se vžívat do myšlení a prstokladů skutečného kytaristy. (Volně podle poznámek z hodin studiového mága Přémy Haase ;-) )
Fazy! (Lidé!) Tím rozhodně nehlásáme, že máš (máte) ve svých klávesových bubnech (životech) záměrně nasekat co nejvíc chyb, nebo dokonce výpadávat z rytmu, aby to působilo přirozeně, aby se (nám) to líbilo!
Tohle o čem tu mluvíme je opravdové kouzlení, jaké se učí celý život na škole hudebních čar a kouzel v Bradavicích, či Berklee... Jazz College. Zřejmě. "Mi müdlové" o tom totiž jenom čteme :-)
Je to záhada... ten život! Po formální stránce musí být všechno správně, ale přitom se nesmí vytratit pocit "lidskosti" nebo chceš-li dětské, "nedokonalé" hravosti. A pokud možno z každého "nástroje". Tedy i z toho, který obvykle šéfmuzikanti za hudební nástroj vůbec nepovažují - z bubnu ;-)
Minule jsme ti tvrdili, že veškerý bigbít stojí právě na živosti bicích! Jakmile jsou tuhé, "rovné" a dokonalé jako z počítače, byť by to i sebezapřechodovanější bylo, pak celý výsledek má vždycky mnohem blíž k popu nebo dokonce technu, než k rock'n'rollu.
Nebo ještě jinak... a tomu bys měl, coby gurmán, snad rozumět :-D
Samozřejmě, že lze jídlo pouze vyndat z mrazáku, plácnout ho na talíř a pak už jen tančit nějaký ten breakdance... s příborem. Na kalorické, vitamínové... a kdoví jaké ještě výživné hodnotě nic neztratí... Ale málo platné, pro náročnějšího mlsouna je to... prostě studené! A tak jídlo obvykle (nebo aspoň v mekáčích to prý tak dělají :-D) ...před požitím na mrknutí oka vkládáme do "mrkvovlnky" a tím dotyčný "kuchař" nemusí vařením trávit celé dopoledne.
Ledové jídlo se dá v troubě zvroucnit, ale co ledová hudba?
Tam je tou (nebo tím?) troubou... sám muzikant! :-) Jeho cítění... nitro... "srdce". Živé, nedokonalé a svým způsobem zrádné...
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak obrovský tvůrčí potenciál musí mít v sobě Ten, k Jehož obrazu jsme stvoření? Víte... že nás vymyslel tak, že i kdybychom se mu "nepokazili", byl by každý z nás pořád úplný originál?! Na rozdíl od vší té dokonalosti počítačové, která sama o sobě produkuje jen "anonymní sériovost". Kopie z kopie.
Ale co víc! On to má domyšlené ještě dál! My smíme zůstávat každý originálem, i když už nejsme (nebo zatím nejsme - záleží na úhlu pohledu)... dokonalí!!! Jasně, že platí i to, že čím víc se pokazíme, tím víc tu originalitu ztrácíme a tím víc se pak podobáme jen miliónům aktérů jakési... počítačové hry na rozličných levlech, ale stejně... I takhle jak jsme, s naším porušeným srdcem, v podstatě nenajdeš na celém světě druhého stejného muzikanta!
Ba dokonce ani člověka ne! Každý je stvořen, "složen"... napsán... jako originál!
Díky, nebeský Tatínku, že i když tady za noci v ope..retě hrajeme každý svoje sólo tak chaoticky a přitom rádoby dokonale... a nebo zase studeně, protože se stydíme hrát ho sami za sebe... Tatínku... i když to často mastíme jeden přes druhého a ještě častěji dokonce jen jeden druhého kopčíme... děkujeme, že Ty neváháš brát dirigentskou taktovku dál do ruky a chodit znovu a znovu a znovu trapně dokola na naše zkoušky... aby třeba jednou zazněl aspoň kousek symfonie. A i kdyby ne... děkujeme, že i kdyby nikdo jiný, tak Ty jsi ochoten poslouchat nás i tak. A nejen první, ale i druhé... co druhé, i každé poslední housle!
Amen |
| | od: David Fazy2 () | vloženo:28.08.2017 18:06:42 | | Caine-Mi, až teď sem si všim i vašecho vzkazu, díky za odpověď. Já se tý pýchy taky bojim, páč to by mě úplně zničilo. Rád bych, aby kdyby se třeba někomu zalíbilo, co píšu, aby se spíš než na mě podíval třeba na zdejší úvodní stránku. Tam je ta moudrost, já si z ní jenom pučuju a... obhajuju. Pro mě to bylo celkem snadný, odpovědět Víťovi, páč sou to věci, který už sem párkrát s Tatínkem probíral, to téma je mi známý, často vo tom přemejšlim. Je to vlastně i díky vám, páč spolu sme o těch sólech hodně mluvili, žejo. Jak mi nedavno napsal Víťa, společně sme silnější. Jo a ty bicí - však von sem je naprogramoval já, nějakej kytárista, nahrál sem je přes klávesy, každej úhoz má stejnej tón, nemá to dynamiku a tak, Přiznam se ale, že chyby v rytmice vůbec neslyšim. Jenže předpokládam, že tam sou, páč když si teď poslechnu něco, co sem nahrával před rokem, slyšim je tam, no. Takže čekam, až je uslyšim, aby se s tim dalo něco dělat. Nakonec, to záleží na mé Paní Bubenici, jak se s tou písničkou popere. Ten pán v tom videu je hustej. Já sem paradoxně chtěl ty bicí nechat spíš jednodušší, páč na ně zaprvý moc neumim a za druhý je to jenom ukázka, spíš pro ostatní nástroje. Ale ty přechody mě šíleně baví, to si neodpustim, přes ty všechny chyby, co dělam, mě prostě z nějakýho důvodu pořád baví poslouchat sám sebe na bicí, páč ať je to jak chce hrozný, ve mně to vzbuzuje nějakej náhlej pocit života. I když to nemá logiku. A taky mi to zní spíš jak nějaký techno. A co to přesně znamená ta rytmická rozvolněnost? Jako nedržet se toho jedinýho postupu? Třeba si někdy zase budu chtít zabouchat a pak se mi to bude určitě hodit. Díky |
| | od: David Fazy2 () | vloženo:28.08.2017 17:49:35 | | Předem bych rád napsal, že odpovídat na otázky, které nebyly položeny mě velmi baví. Skoro jako bych si je hledal. Vyberu si část vzkazu, která mě zaujme a rozeberu to. Třeba se tim všichni nějak poučíme. Tim svym "odpovídáním" vlastně sám pokládam otázky svojí vlastní mysli a zároveň Duchu Svatému, jestli se jako shodnou.
Kámo, s tou operní deskou to je teda nářez. Zajímavej objev. Takhle nějak to asi mohlo vypadat očima muzikanta v chrámu v Jeruzalémě, jak tam všichni dělali bordel. Řek bych, že pro nás, co potom tu muziku posloucháme, je někdy dost těžký rozeznat, jestli se jedná o pět lidí, z nichž každej hraje sólo a dohromady z toho neni nic, nebo jestli je to parta kamarádů, z nichž každej přispěje svojí troškou do mlejna a dohromady... všechno. Proto dycky, když si oblíbim nějakou kapelu, chci o ní všechno vědět, záměry za každou písní, proč je tak tak, jak to je. Sou písničky, který bych bez toho vysvětlení nepochopil a dost bych se ochudil. Ano, můžu si do všeho dosadit vlastní význam, ale když posloucham cizího člověka, chci ho znát a vědět, o co mu de. Jestli se jenom vožral a poskládal slova dohromady, nebo jestli vo tom přemejšlel. I ty hudební části, když sou pro mě zezačátku nečitelný, mě přitahujou, abych tomu přišel na kloub. Za tu dobu, co vůbec muziku posloucham, sem si všim, že nejvíc se mi nakonec líbí ty kapely, který mě na první poslech zas až tak nevzaly. Možná je to lidskou nenažraností, že mi dělá dobře hledat v jednom dole další a další poklady, ale možná je to právě tim, že ty poklady mají základ ne pod zemí, ale v nebesích, což je činí bezednými. Mně se třeba deska A Night at the Opera zdá krásně usměrněná, čitelná a písničky snadno zapamatovatelný. Snad právě proto, že sou tak přeplácaný. Každej sme halt naladěnej jinak. Caine-Mi by Ti mohli vyprávět, jaký to bylo se mnou hrát. Já si připadam zhruba někde ve středu mezi přílišnou přeplácaností a nudnou chudostí, přesto mě příznivci obou těchto stran často řadí právě mezi tu druhou stranu. A já sem za to vlastně rád. Nikdy mě nebavilo, když v písničce hraje několik sól přes sebe, nebo přes zpěv, nebo aby každej nástroj hrál v jiný stupnici, ale mam rád složitý doprovody a fandim tomu, aby se každej nástroj postupně dostal ke slovu, aby i ten muzikant, co tu písničku nesložil, k ní moh přidat nějakej svůj nápad, aby se s ní sžil. Jednodušší a tišší části střídaj hlasitý a složitý, to mě baví poslouchat. Rád bych tak i hrál, ale to je úplně jinej problém. Samozřejmě, ne každej to bude chtít poslouchat. Lidi maj asi většinou radši jednoduchost. No, já mam zas rád šťouravý diváky, a že sem jich pár poznal, hlavně v době, kdy kapela fungovala, přeqapivě se to celkem líbilo. Takže můžem bejt všichni spokojený. To sem rád, že sem Ti nevědomky pomoh najít takovou zprávu v tom obalu desky. Takový věci nejsou jen tak, hrajou roli v našich životech a někam nás to posouvá. No nic, zejtra máme mít zkoušku s novym, šikovnym basákem. Dvakrát už mu vnější okolnosti zabránily přijít. Podobný okolnosti, který nás zbavily všech asi šesti předchozích uchazečů. Tak snad tentokrát jo, sedumdesátkrát krát sedumkrát se má vodpustit a my (i když tomu spoluhráčovi nemáme co odpouštět, nebyla to jeho vina) sme na cestě stejněkrát zkusit založit divnou kapelu. Tak prosim, drž palce. |
|
<< /
>> Celkem 4090 vzkazů
|
|
