Caine-Mi


Jméno:
E-mail:
Vzkaz:
Opište prosím:


od: Caine-Mi ()	vloženo:28.08.2017 17:17:17
Víťo, viď že tím nechceš říct... když už tě oslnil ten operní svět a najednou vidíš, co je v něm muzikantů, nejen v orchestřišti, ale i mezi prostým publikem!... viď že kvůli tomu sám nepřestaneš hrát své sólo, jenom kvůli tomu, aby ještě vůbec zbyl někdo, kdo by naslouchal... :-) https://www.youtube.com/watch?v=8SriS9weIQc Díky, ta tvá vyprávění se čtou jedním dechem a prožívají jako nějaká... napínavá hodina dějepisu nebo občanské nauky :-))) Jestli je teda něco takového vůbec možné :-D Žel, domácí úkol... resp. poslech... už pro nás tolik záživný nebyl, ale klobouk... či jarmulku nebo solideo dolů! Minimálně řemeslné mistrovství těch slepých chlapíků ze strážné věže (to je humor! :-D) jsme tedy ocenit museli, o tom žádná! Jejich muzika je jako dokonalý mrakodrap uprostřed velkoměsta. Co si vlastně přát víc? Akorát snad kousek té volné přírody... jednu studnu... pár stromů... a večer volně pobíhající veverky a... ticho. Jenže přesně jak sám říkáš mezi řádky: Člověk si holt musí vybrat, jestli volné vrabčácké čimčarování na periférii zájmu a nebo zodpovědné řemeslo... v opeře ;-) Těžko chtít všechno. Navíc bez zodpovědnosti nebo osamělosti z takového rozhodnutí plynoucí. Jo a ještě jedno malé poděkování: To za tu praktickou ilustraci k našemu seriálu o Duchu a jeho zvláštním vyučování tady v rubrice NaTWRdo! Ať už tě ty poslední tři pořady vážně tolik nadchly a nebo jsi "jen" posloužil panu Profesorovi jako "model" :-D ...zkrátka to, cos psal o svém nočním osvícení nad Fazyho2 úvahou a pak při pohledu na obal desky svého oblíbeného slepého strážce, to je krásný obrázek, jak s námi všemi Boží... Kristův... nebo chceš-li prostě Svatý Duch nejčastěji jedná. Jak najednou oživí to, co už máme třeba léta před očima. Z dvourozměrného obrázku někoho jiného, udělá trojrozměrný svět náš! To ne Fazy2, Víťo! To On1! ;-) Fazy2: A tobě chlapče musíme upřímně říct... že o tebe máme vážně starost!... Abys nám nezpychl, víš :-) Až tě tu "před nastoupenou jednotkou" pochválíme :-D To se totiž mladým klukům... intelektuálového typu může snadno stát. Ať už mluví k těm tisícům mávajících rukou pod podiem a nebo jen píšou kdesi v zapadákově na zelenou zeď a někdo jiný, bezvýznamný se pod to podepíše. Představ si naší situaci: "Mi" si marně lámeme hlavu, co odpovíme na Víťův vyzývavý... (k odpovědi vyzývavý - ten první) příspěvek... resp. na jeho kontroverzní citát z knížky, a najednou si klidně přijdeš ty a ledabyle, jako nějaký floutek, všechno moudro, co se marně pokoušíme vysedět a vylíhnout... klidně hodíš na zeď, až se to rozpleskne! Dobré libreto, vážně velmi dobré!... na tak mladého a ještě ke všemu "jen" muzikálového autora. Žádného písničkáře :-D (Omlouváme se za ty smajlíky pořád, ale fakt se tu u psaní dost nachechtáme. Že by nutkavá radost... z Ducha?) Dík! A abychom si tě pojistili, že nám nezpychneš... hned, dovolíme si narychlo připojit ještě miniaturní technikou poznámku. Ke tvé hudební ukázce. Snad jsme k ní - jako dva poloviční bubeníci - alespoň napůl celkově kompetentní :-) Ty bubny jsou fakt hrozný! Jako by je naprogramoval... nějaký kytarista! :-D Trochu rytmické rozvolněnosti, chlape, by to chtělo! Jak nás učíval blahé paměti pan Ráďa A. Dvořák z kapely Vrámci Možností. Pravda, on sice učí na konzervatoři kytaru, ale jako jeden z mála pochopil, jak veškerý bigbít stojí právě na živosti bicích! Jakmile jsou tuhé a "rovné" jako z počítače, byť by to i sebezapřechodovanější bylo, pak celý výsledek má vždycky mnohem blíž k popu nebo dokonce technu, než k rock'n'rollu. :-D (Ale jinak dobrý. ;-) https://www.youtube.com/watch?v=lr-Cr999fy0

od: Víťa L. ()	vloženo:27.08.2017 18:07:41
Davide, Ty jsi tu hádanku rozluštil, i když žádná v podstatě řečená nebyla. Snažil jsem se do svého minulého příspěvku napsat pár vět ke knize a k hudbě. Dvě různorodé věci, kde jsem si původně myslel, že nebudou mít spolu mnoho společného. Co se tedy stalo? Několikrát jsem si v předchozích dnech, četl Tvůj příspěvek a přemýšlel. Nad Tebou, nad Tvými slovy. Ale dostanu se k pointě zázraku později. Nyní aspoň k těm kapelám. Ti lidi pod pódiem jsou tak trochu záhadou. Asi to oba poznáme, kdy se jedná o kapelu, která rychle vyletí, že ji někdo "tahá", že tam chodí holky hlavně kvůli sympatickým členům, a když přijdou holky, přijdou s nimi i kluci, zkrátka úspěch takřka zaručen. Ale jsou kapely, co mimo jiné poslouchám (Blind Guardian nejsou výjimkou), které existují přes třicet let, natočili hezkou řádku desek a někteří lidé je nevezmou jenom proto, že jim to hraje, že na ně chodí lidi, že v tom musí být určitě nějaký kalkul. Já sám to nevím a nevím ani co v tom je, že ti lidé dojdou v hojném počtu jak u nás, tak v Rusku, Americe, Japonsku a v podstatě na celém světě, když jsou zrovna na světovém turné. Čím to je? Davy náctiletých fanynek, které by zajímali ti "starci na chmelu" zde nejsou. Muzika, kterou by někdo cpal lidem do hlavy denně z rádia i televizí to také není. Nezabíjí se tam na potkání, nestřílí, nepěje o chlastu, tak jak to mají dnes lidi v oblibě, za čím teda ti lidé jdou? Co je tak oslovilo? Někde musí být něco, co bys třeba ani nehledal. Nezajímal se o to. A tak jsem trochu minule zapřemýšlel, jaké by to asi bylo, být v pozici takového muzikanta. Zrovna minulý týden jsem dočetl rozhovor s Rolfem Kasparkem z kapely Running Wild, kde odpovídá na otázku, jestli on sám chodí do klubů na koncerty: "Dokážeš si asi představit, jak to vypadá, když se objevím v menším klubu. Místo toho, abych si užil skupiny na pódiu, se pořád někomu podepisuju, s někým se bavím a z koncertu nic nemám". Asi bych takový život žít nechtěl. A nejzajímavější situace nastávají, když už ani nějaký muzikant neví, kde dnes večer je, tak úvodem koncertu ve Vídni zařve k lidem: "Hello Praha!" Slepý strážce to taky nejprve mastil jako řada jiných metalových kapel, v roce 1990 přišlo třetí, nečekaně vyzrálé album "Tales From The Twillight World", které mi vyrazilo dech a už tehdy jsem si říkal, kde se v kapele tak poměrně rychle vzala ona obdivuhodná instrumentální zručnost, silné nápady a pozoruhodná stavba písní. Pak přišel rok 2002 album "A Night At The Opera" z "mikiny na Vechtru" a zrovna tohle byla deska, kterou kritici moc nedali. V téměř každé recenzi z celého světa se objevilo: "Co tohle je? Není to už moc? Kam se poděla ta písnička, co by si člověk zapamatoval? Proč tolik aranží, až se v tom posluchač ztratí! Vždyť z jedné písně tady by jiná kapela udělala celé album!" Roky jsem se prokousával tou deskou, každou písní, zkoumal ty takty, vyhrávky a refrény s tím, že tomu přijdu na kloub, že to prostě dám. A s každým poslechem jsem rostl někde dál, pořád Tě to posouvá tam, kde bys jinak nedošel, neslyšel to, co Ti je jinde dáno slyšet na první dobu. Samozřejmě, je třeba času a chuti do toho, jinak to nepůjde. Ale dneska v noci kamaráde díky Tobě, se stala velká, důležitá věc. Tak Ti něco málo po půlnoci přemýšlím o Tvých slovech, když jsi psal o sóle, které bez Tatínka stejně sami nezahrajem.. a pak se dívám na obal té desky.. Ach ano.. tady.. vždyť tady to je.. přímo, předemnou a už tak dlouho.. ta kresba na obalu alba.. Každý z těch lidí v davu na obrázku přece drží v rukou.. hudební nástroj! Každý jiný, ale každý chce hrát! Ano, zahrát si to své sólo!! A tam vzadu, ukrytý v stínu malby.. není to sám.. Ďábel? Taky hraje sólo.. A kdo to je ten vysílený dirigent u pultu s notami.. Že by.. Vždyť já to tu mám ty roky před očima! Vždyť proto ta deska zní tak neuvěřitelně složitě a těžko se poslouchá, protože každý chce hrát! Sám za sebe a bez Tatínka! Tohle je ta na první poslech ušima neprodyšná "opera". První píseň "Precious Jerusalem". Cožpak jsem to dříve neslyšel? Vždyť tady to všechno začalo, když se zde zpívá: "Oslavujme zrození syna.. povstaň a následuj mě, neboť já přináším světlo.. láska ovládne beznadějná srdce..". Ale Ti lidé na obalu možná ani neslyší, protože hrají! Protože ten jejich smutek, žal a protest je silnější než slova, která k nim mluví. Děkuji Ti Davide... teď mě omluv.. Musím do opery..: https://www.youtube.com/watch?v=dSvAKk8uc0E

od: David Fazy2 ()	vloženo:25.08.2017 21:39:00
Víťo, ty knížky zní celkem zajímavě. Mě teda dycky trvá dlouho, než se k něčemu novýmu dostanu. Teď například čtu a zároveň překládam nový díly Harryho Pottera a musim říct, že je to teda magie... Ale jak píšeš o těch větách na konci tý knížky, tak samozřejmě nemůžu hodnotit, páč sem to nečet celý a nemam ten širší náhled, ale nepříde mi úplně rozumnej ten kousek o tom, že by si svoje sólo měl člověk zahrát sám. Myslim, že na to člověk neni tak docela stavěnej a že když chce hrát člověk sólo (ať už doslova v hudbě, nebo v přenesenym smyslu), tak paradoxně ani nemůže hrát sám. To si myslim proto, že člověk často zaměňuje samotu s přítomností temnoty. Někdo, kdo se sám v sobě dobře vyzná, by snad byl schopnej jednat nebo hrát sám za sebe, ale většina lidí se asi neumí úplně oprostit od všech vnitřních vlivů, včetně zkušeností a tak. Já to třeba neumim. Proto si myslim, že člověk může hrát a jednat buď s Tatínkem a nebo "sám", ovlivněn něčím, co je buď přímo zlý a nebo to má prostě základ v něčem pozemskym, ne nadpozemskym, takže ne zrovna pevnym. To je jenom taková teorie, celkem mi to sedne dohromady s tim, jak někdo říkal, že co je ze země nebo z těla, je špatný. Tak nemyslim přímo špatný, jako k ničemu, ale nepoužitelný bez Boží pomocný ruky. Hele, mně se třeba nejlíp zpívá, když si představuju, že to vlastně zpívá se mnou Ježíš, von to zpívá dobře, tak, jak mi to zní v hlavě, a já ho doprovázim a snažim se to doplnit a trefit. Paxe mi zpívá dobře. A jeden kamarád kdysi z legrace vyslovil takovou neobvyklou myšlenku: člověk je jako Otec, hudební nástroj je jako Syn a sólo jako Duch Svatý. Mě to příde jako takovej způsob, jak trochu napodobit Boha, jakože já, jako otec mam nějakej nápad, skrze syna ho předam lidem po rozumový stránce (kytara je vidět a hraje/Ježíš tu byl a mluvil) a to sólo je momentální improvizace, raguje na věci v reálnym čase, neříká nic konkrétního, ale působí spíš na city a je třeba umět v něm číst. Samozřejmě tim nepřisuzuju lidem, nástrojům a jejich sólům dokonalost jo, výsledky bejvaj různý. Ale prostě to lidský sólo se dá blbě udělat o samotě. No a k tý Tvojí otázce na závěr... Já jaxem to čet, tak než sem to dočet, myslel sem, že se nezeptáš na tohle, tu pýchu a lidskou slabost, ale na to, čeho se bojim já. Kdyby na mojí kapelu chodilo tolik lidí a byli z toho úplně vedle, tak bych možná měl hrůzu z toho, jestli voni tam nechodí třeba jenom qůli tomu, že máme hezkou bubenici a ne pro to, co se snažíme sdělit. A jak by těch lidí bylo moc, tak bych se jich ani nestih všech zeptat, jak to je. Takže bych si třeba myslel kdoví jak sme prospěšný a vono nic, žejo. Jestli bych se na to pak radši nevykašlal. Proto mi dělá takovou radost každej posluchač, i ten, kterýmu se to moc nelíbí a řekne mi to, páč mu na tom zřejmě záleží dost na to, aby vo tom přemejšlel. Toho, na co ses ptal se moc nebojim. Viděl sem kapely stoupat i klesat a vim, jak je snadný dostat se nahoru a ještě snažší dostat se dolů. Ten muzikant to často ani neovlivní, to spíš manažer, rádio, PRACHYPRACHYPRACHY... Si poslechni současnou americkou elitu. Kekel z pekel. Ale máš i kapely jako třeba Slepý Strážce, který se snaží. Ty to prostě musí bavit. Eště bych se bál toho, že když nás bude poslouchat a žrát tolik lidí, že třeba omylem budu zpívat něco, co jim spíš uškodí. Proto třeba taky rád předělávam písničky, jako Caine-Mi, nebo ty starší obhajuju, aby byl jasnej ten původní význam. Vlastně na našich stránkách máme ke každý písni vysvětlení původního významu a jestli si v tom lidi najdou eště něco jinýho, ať jim to dobře poslouží. Caine-Mi: Díky za poznatek, skutečně, muzikály miluju od mala a ty moje písničky sou do jistý míry muzikálem. Kdo by znal můj příběh nazpaměť, moh by si je poskládat za sebe a měl by z toho celej muzikál i s dějem. To víte, doufam, že vám jednou budu moct zahrát s někym po boku, páč hudební síla mejch písniček je většinou spíš v (dis)harmonii několika nástrojů. Třeba tady se mi to líbí: zazrak.netstranky.cz/download/20885/14961541/Kr%C3%A1l%20%C4%8Das.mp3 Dyk more

od: Víťa L. ()	vloženo:24.08.2017 00:07:11
Kamarádi, rok je dlouhá doba, ale možná se potkáme dřív. Něco mi říká, že ano. Snad to bude setkání, ještě silnější než dříve. Pokud to vůbec jde.. Abychom to tu na zeleném paloučku zase krapet rozdýchali, zkusím se věnovat chvíli než přejdu k tradičnímu metalovému okénku, literatuře. Možná někomu z čtenářů zbloudilých v tento web není neznámé jméno českého autora Martina Šmause. Ačkoliv napsal mimo pár povídek zatím jen dvě knihy, hned tou první s názvem "Děvčátko, rozdělej ohníček", získal cenu "Magnesia Litera 2006 za objev roku". Jedná se o pozoruhodné dílo, o příběh malého, cikánského chlapce, který chtěl být jiný a ono to nějak nešlo. Tuhle knihu stěží zvládnu popsat, na to jsou slova krátká, pokud někoho dané téma zajímá, zkuste zapátrat třeba v knihovně nebo antikvariátu. Zastavil bych se u knihy druhé. Ta se jmenuje "Židle pro Štefana". Čtu ji potřetí a musím říci, že tak naplněné stránky různou filozofií jsem snad ještě nečetl. Jedná se o příběh muže, hledajícího člověka, který postrádá smysl bytí,(nekope v zoufalství vztekle do dveří katedrál, jak jsme se tady již bavili dříve), ale pokorně, tiše zaklepe a čeká. Jenomže si trochu poplet dveře a místo dveře kostela zaklepal na ty od Sálu Svědků Jehovových. A tak postupně přichází o vše, nebudu prozrazovat celý příběh, ale slova napsaná ke konci knihy, kdy zbylo jen jakési zdánlivé prázdno, jsou natolik silná a opravdová, že se o ně zkrátka musím podělit: "Ptal jsem se i jeho syna, ne trápeného chlapíka na kříži, ale syna nazaretského tesaře, kluka ve vytahané košili, který se honí po ulici, hraje si s třískami nebo se šťourá v nose... Zbavit se úzkosti, dětského strachu ze tmy i těkavého, krysího.. ze světla. I velkých slov. Všech. Pravdy, víry, aby z nich nezůstaly jen prázdné skořápky, malované kraslice.. i Boha, protože člověk není loutka a svoje sólo by si měl zahrát sám. Zvednout se od pultíku a vytištěných not, postavit se před kapelu do prudkého světla, chytit pod krkem ságo nebo kytaru, jak nejlíp svede, třeba i nešikovně a s přehmaty, šumlovat, křičet, brečet nebo mlčet.. ale za sebe.. Neměl by se bát, protože to má určitě těžší než Bůh, ať už mu říká jakkoli. Člověk neví, co je správný a co zlý - a někdy to nezjistí, ani když se ohlédne - a přece to musí každý den, ne v neproudivém bezpečí knížek, pouště a klauzury, ale tady a hned, vážit a rozhodovat.. Možná bych měl tesknit a zuřit, jak jsem byl blbej. A pořád jsem, necitelnej, zatuhlej do představ. Co jsem mohl nabídnout - holé stěny, průvan?.. S tím vnějším, bytem, by se snad něco udělat dalo, ale co s průvanem uvnitř? Protože podstatou domu nejsou cihly, ale stůl, židle.. a já Martině i dětem přál, ať jsou šťastní, na těch svých a kdekoli.. Žádná písmena, šifry a obálky. Jenom, snad, až na pár slov z Lukáše a Matouše. Ne na křídovém papíru vázaném v kůži, ani zívavém, nedělním kázání. Ale, jestli můžu, v chrčivé aramejštině: Těm, kdo hladoví a žízní.. milosrdným.. tichým." No, asi by se teď možná slušelo více ticho, aby se řečené dalo nějak vstřebat, ale já opět přejdu "Z extrému do extrému a z louže pod okap", jak zpívá legendární Zeměžluč. Všimli jste si, že i v době pění na Vechtru se neskutečně rychle střídalo jasné nebe bez mráčku a zatažená obloha, celkem i chlad a vítr? Když si Fazzy zmínil ten Blind Guardian (jenž jsem měl pro změnu na mikině), v překladu Slepý strážce (jak výstižný název pro mnohou filozofii), kapelu, kterou sleduji od roku 1989, kdy jsem v prosinci téhož roku cestou z Ostravské burzy hřál v dlaních jejich kazetu, koupenou za 100 kč a nahranou "Bůh ví na čem". Nejen v souvislosti s ní, mě napadá tolik věcí. O kolik to my, často pětistrunní, rádoby básníci máme lehčí. Oproti světu, kde nám bude kdy jen stěží dáno nahlédnout. Z pódia, ze kterého ve tmě nevidíš nic moc, krom několika tisícového davu zdvižených rukou a mačkajících se lidí, kteří čekají na tvou každou větu. Ten ohromný aplaus po každé skladbě. Pak tě odvezou na letiště nebo jedeš tourbusem na další štaci. A tam znova. Večer co večer, turné, hotel a doma jednou za měsíc. Jestli bychom měli tu sílu žít ve světě, kdy si nemůžeš říct, jó, tak tam dneska nejdu, není mi dobře, tohle dnes zpívat nebudu, už se mi to nelíbí. Jestli bychom měli tu sílu s nezměněným rozumem unést to, že ať zazpíváme kdekoliv, ty ruce nadšených lidí nás tam budou vítat. Jestli bychom si po tom všem nezačali myslet, že jsme přece jen něco víc. Více než ostatní. Jestli by nás ta síla těchto obřích pódií nezlomila v půli. Posílám tedy píseň s moc křehkou melodií, která nejen propluje, ale i zanechá a za ty roky vím, že Blind Guardian jsou kapelou, co se i přes výše vyřčené snaží světu s rozumem i pokorou něco sdělit. Skladba se jmenuje "Nightfall" čili "Soumrak" a v jejím refrénu zazní například, že se "potichu připlížil a všechny nás změnil": https://www.youtube.com/watch?v=QSfhL8fCk-0&list=RDQSfhL8fCk-0

od: Caine-Mi ()	vloženo:20.08.2017 14:14:14
Ahóóóóój plavčíci ošlehaní větrem svých kytár a plující nazdař Bůh vlnami reálného života :-) Tam nahoře... v plachtoví nachovém - jak zpívá jiný suchozemský námořník - Štefik Osciatka - tam v plachtoví nad námi se teď rozhostilo podivné ticho a... smutek? Ne, to je jen nostalgie! Krásné a silné chvíle tam na samotě u lesa a přitom v těsné blízkosti to byly. A lépe než vy všichni... básníci... ano, i ti, co si o sobě vůbec nemyslí, že jimi jsou... lépe to těžko vyjádřit. Fazy, víš o tom, že z tvého podmanivého rockového ječáku a přitom až divadelně strhujícího uvádění písniček na nás fakt dýchl muzikálový odér? Své kořeny holt nezapřeš :-D Už ta vyprávění byla pro nás sama o sobě hudbou. Trochu něco jako Mirek Černý... balíček karet a tak... jen to ještě podmalovat. To říkáme bez ironie! Víťo, zato tvoje drsné příběhy ze života lidí na útěku... za něčím skutečným... byly napsané přímo neskutečně poeticky a často s tak neotřelými rýmy, že pro nás bylo dobrodružstvím, čekat na konce veršů... nejen jak to dopadne, ale i jaké slovo tam dopadne! A s tím ryzím folkově metalovým hlasem, to Fazymu jen podtrháváme. Karle Š. Skoro nám to nedá nedoplnit ještě ke tvému, za různými pseudonymy dosud skrývanému jménu, i ten nám tam tak scházející "litr", neboť právě tebe považujeme za největšího současného kabaretního kazatele i skladatele... a zpěváka... a šoumena... prostě důstojného pokračovatele někdejšího parťáka Jiřího Suchého. (A já si tě dokonce považuju za největšího potenciálního talenta i globálně... jen kdyby ses nebránil trochu vyklubat! Ale to už je stará písnička. - pozn. Caine solo). Petře von větře, už jsme o tom spolu mluvili, ale pro ostatní: Lehkost s jakou dokážeš zpívat o Kristu a vůbec vyslovit v písni (i mimo ni) Jeho jméno, je až zarážející. Právě ty, který tvrdíš, že tak těžce hledáš, až čekáš na slova, jsi dokázal jako jediný z nás přijít a vyzpívat skutečnou "Chválu"! Ty mantry, co se totiž obvykle v kostelích za chvály vydávají, jsou jen "budovatelskými písněmi" v porovnání s poetikou a "chlapáckou ryzostí" těch tvých. Buď jsme už takoví mimoni nebo je vážně něco špatně i mezi kristovci, že se na "svatých" místech nezpívají právě tvoje písničky! A ještě jedna věc... možná trochu v souvislosti s tím, co se chystáme vyslovit... resp. neutajit... na vlastní adresu níže. Ty jsi léta jako muzikant sloužil. To se málokomu z nás chce. Hrál jsi cizí písničky, ale ono není malých rolí! Za to jsi získal techniku takovou, že ti prsty běhají po strunách samy v rytmu, i když se zamyslíš nebo ti náhodou kolega vítr odnese právě zhudebňovaný text :-) Banjo! Nejlepší country hudební nástroj nakonec! Mysleli jsme si, že po tom všem, po všech těch deskách a proskotačených koncertech Disharmoniků už nás nemůžeš ničím překvapit, ale víš, nějak v tom kontextu ostatních básníků nám najednou ty zdánlivě lehké písničky nešlo brát... jen tak mělce vesele. Blbost, Zbabělost a její dcera, Afrika, Kozolupy... i když to člověku nedá nezačít si podupávat či poskakovat do rytmu a nehulákat refrény, stejně nám najednou, kde se vzal, tu se vzal... trochu i mrazík po zádech přeskákal, jak dobře a nadčasově je to napsané. Ostatně ono i vidět jinak vážného Karla, jak se otáčí do strany a skrývá za dlaně pusu roztaženou od ucha k uchu, i to je, myslíme si, něco jako malé bezvýznamné plus u jinak nekompromisního profesora (na vysoké) :-D Konec rozplývání a splývání. Prosíme vás všechny - nezabalte to! ... Trochu jsme se tu rozpovídali, ale nás vlny s vašimi doznívajícími hlasy a nápěvy pak ještě zanesly o kus dál do samoty podobné té "na mýtince vechtrovny" a natolik daleko od virtuálních pavoučích sítí, že jsme své děkovné mouchy mohli se slastným bzučením vypustit tady na zelené louce až teď a naráz. A taky s ujištěním, že se ještě nehodláme proměnit v ryby... i když, pravda... momentálně sedíme trochu zkoprněle a mlčky vedle sebe a přitom to nějak ne a ne být "oukej" - slovy "kovbojského" klasika Karla Š.litra. To ne proto, že jsme tu nakonec ty pusy otevřeli, a tím i spižírnu svých srdcí, ale hlavně proto, že jsme si konečně poslechli Pavlův brilantně čistý záznam... našeho... tak falešného zpěvu! Ehm... což všichni předchozí recenzenti taktně přešli ať už kulantními slovy o narůstajícím punkovém údernictví, či stále pestřejší přeplácanosti :-) A nebo prostě jen přešli :-D Co naplat, i šosatí hudební kritici mohou mít zkrátka někdy pravdu, když razí teorii, že srdíčko bijící s dostatečnou radostí a dokonce i na tom správném místě... a že zápal, až myšlenky létají od úst, jako sopečný prach... až bubny bouří a struny praskají... že tohle všechno prostě nestačí, když klasické hudební řemeslo dostává na frak. Říkají šosatí hudební kritici. A "mi" se stydíme. Chvilku... než to zase zkusíme znovu. Písničky... i prostě jen plout dál. Ostatně... před začátkem jsme prosili nebeského Tatínka, ať se oslaví hlavně Jeho Syn! A to se přece stalo! Možná někdo máte ze svých výkonů taky trochu rozpaky... i když jste byli - aspoň pro nás - nejsilnějším letošním hudebním zážitkem! (Myšleno za letošní školní rok ;-) ) A kdyby nic jiného, tak to je dobrý odrazový můstek do dalšího ročníku, ne? Na prknech, která sice neznamenají svět, ale určitě aspoň vor do božího království! A nebo chcete-li to říci méně poetičtěji... malé molo do velkého moře hudby a poezie. Ještě jednou díky díky díky... Víra! Naděje! Láska! (Pellarovo panoptikum laciných písní, Jimramov 1997)

<< / >> Celkem 4090 vzkazů