Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: PVV () vloženo:23.02.2017 11:47:01 Přátelé děkuji. Zvlášť za to, že se snažíte pochopit. A myslím, že oba dost blízko. Víte myslím si, že právě tohle klábosení, které kdyi probíhalo u piva v začouzené hospodě, nám prostě někdo vzal a my jsme teď z toho trochu na nervy. A proto jsem udělal vechtr. Říkal jsem si, tohle lidem chybí.Přijdou. Posedět, pokecat, zanadávat no zkrátka vypustit páru a pak se všemu zasmát, obejmout se a jít dál.Protože to byla ta nejlepší obrana proti chobotnicím. Ale nechám už toho. Uvědomil jsem si totiž, že tyhle stránky se mým příchodem trochu změnili, a že je to asi dost sobecké vykolejovat z toho, o čem původně byli. O muzice, básních a vzletných slovech. A že jsem se trochu zachoval jako slon ve skleníku, který tam sice s dobrým úmyslem vlezl, ale.... Opravdu si hluboce vážím vašich názorů a vašich příběhů. Snad proto, že mě to prostě chybí, vyřvat ze sebe tu bolest mezi lidmi, kde se nemusím bát si pustit pusu na špacír. A že chápou. Ale někdo tu psal, že tenhle krásný zelený prostor o tom není. Protože je to prostor veřejný. A tak mám naději, že tahle moje potřeba a věřím i mnoha jiných, nás od toho kyberprostoru zase odtáhne k chápajícím slzám na tváři druhého a pohledem pochopení a potřesení rukou či přátelského žďuchnutí do zad u táboráku třeba na vechtru. Tak příště se pokusím třeba zas o trochu vzletu do říše básní. Pokoj radost lásku. Ne tu vynucenou poučkami o pozitivním myšlení a lacinou, ale tu statečnou, krvácející, plačící, bolestivou, drásající a mnohdy degradující a ponižující. ALE LIDSKOU A SKUTEČNOU přeje PVV od: Banjo () vloženo:23.02.2017 07:00:13 Pánové, zaznělo tu toho docela dost, a já k tomu dodám pár vlatních postřehů. Sice osobní zkušenost až takovou nemám, dosud jsem nikam do lesů neodešel, nicméně jde o praxi, známou již ve starozákonních dobách. Již tehdy fungovali lidé, kteří si chodili myšlenky utřídit do pouště, později do skal a lesů - různí ti proroci, poustevníci nebo u muslimů jim říkali třeba marabuti. Lidé, kteří aby viděli podstatu světa, museli být s Bohem, ale jinak sami. Proto chodili na pustá místa. Lidi je vyhledávali a mluvili s nimi, protože tenhle pobyt trochu na kraji civilizace nebyl útěk, nýbrž jejich cesta - tělesná, duchovní i duševní. Petře, ty rabínské příběhy se uchovaly ne proto, že by jejich způsob uvažování byl ve Vyvoleném národě běžný. Běžný příběh průměrného člověka (ať už od nich nebo od nás) každému už v době vzniku připadá tak nezajímavý, že ho nikdo nezaznamená. Přístup těch mimořádných lidí byl už pro vrstveníky natolik zvláštní, že si ho zapsali a pamatují dodnes. Naopak přístup té tvojí křesťanské obce (nebo i kanální mluva kolegů v práci) je (a vždy bylo) bohužel blíž normálu, než by nám bylo milé. Víťo - i moje děti jsou často na počítači. Přesto se z nich nestali konzumní maniaci. Mají svoje názory, které jsou občas jiné než moje, ale opírají je o dohledávání zdrojů a srovnávání s praxí, a oni to celkem slušně zvládají... A pokud je argumentačně přesvědčím, vezmou to, aspoň většinou. Já to měl v dětství taky jinak, jenomže je otázka, jestli bych to takhle měl i v případě, že bych tehdy měl dnešní technické možnosti. My měli jasného nepřítele, který se vždy postaral, aby stál jasně proti nám. Byl to jasně definovaný nepřítel, který měl monopol na rozhodování. Já jsem to tak ze začátku nebral, ale oni se už postarali, aby mi dali znát slovy i činy, že tomu tak je. Dnešní generace zase žije v době, kde podoba zla je trochu jiná. Nejasnější nepřítel a nepřehledná situace. Člověk musí umět informace třídit a vyrovnat se s tím. Balastu se vyhnout. Zkrátka nepřehlédnout pro stromy, že jsme v lese a že lezeme na kopec, který je kdesi za nimi hůř vidět. od: Víťa L. (xcd@email.cz) vloženo:22.02.2017 14:15:35 Ahoj kamarádi, greenhorni i jiní náhodní, virtuální poutníci. To je obdivuhodné do jakých témat jsme se pustili, kam až jsme se posunuli, když v podstatě můj první příspěvek zde, byl zřejmě jen hlavně reakcí na jednu Cainovu folkblack metalovou skladbu o přetékajícím srdci. Už proto své poslání tahle píseň splnila. Caine, když píšeš, že nevíš co "protiodpovědět". To není to, co bych od Tvých odpovědí očekával nejvíc. My si nesmíme protiřečit. Není proti čemu. My a případní čtenáři musí pochopit, že ač někdo má svůj stín za zády a někdo před sebou, všichni jdeme po stejné cestě. Jen někdo zvládá víc odhazovat to kamení, někoho dávno zasypala lavina a tak mu přišel vhod i ten soudek s rumem, co nosí údajně bernardýni na krku. Teď mě napadá sloka z jedné písně, co jsem kdysi napsal: "Nešťastní princové teď křičí do noci, možná, že s radosti a možná jen tak z nudy, možná jen volají po něčí pomoci, chtěj vzlétnout ke hvězdám a nevědí kudy". Každému se ten cíl cesty jednou otevře. Snad budem mít sílu svůj život v té hodině či minutě nějak zhodnotit. Jak velký to všechno mělo smysl. Ano, máš recht, nejlepší kino je strop. V práci se setkávám s jedním člověkem, co na něj kouká už víc než dvacet let. Nesedne si, nic neříká, nenají se. A pořád tam něco vidí. My máme to velké štěstí, že z toho kina můžeme i ven. Nadechnout se, rozběhnout. A pak filozofovat o věcech, které jsme neviděli ani z rychlíku, protože můžeme jít, protože nám doma teče voda a můžeme i splachovat (viz. naše minulé příspěvky). Petře Von Větře, kamaráde z lesů, snad se Ti zdá, že málokdo může pochopit o čem v jednom ze svých předchozích příspěvku píšeš, ale věř mi prosím, že i já jsem měl sbaleno. To cos tu dříve napsal, jak jsi musel pryč, (ale ne útěk, to ne), přesně to jsem zažil i já. Jenže se stala jedna věc, kterou jsem nikdy nečekal, o kterou jsem v tom svém stropním kině často jen letmo zavadil, ale nikdy s ní nepočítal. Kamaráde, já doma kromě starého kazeťáku, hromady kazet, desek a kytary neměl nic. Stůl se mi kýval, neb měl jednu nohu kratší, postel taktéž, tu jsem našel u popelnic, odpadky, které jsem vynášel na balkón se mi vracely zpět do bytu ve formě neokřídleného hmyzu, umyvadlo neodtékalo neb v něm bylo nablito, lednička, mikrovlnka nebo vysavač byly předměty, o kterých jsem slyšel jen z vyprávění. Ale to psaní kamaráde, to psaní mi šlo, to byl snad co večer - to píseň. Já ti bydlel úplně nahoře, úplně pod střechou a to loutkové divadlo dole, to nebylo nic pro mně. Když jsem pak domů dotáhl v roce 1998 starou malinkou, přenosnou, černobílou televizi, pořád jsem si říkal, jestli to mám za potřebí tahat domů tento výkřik techniky, stejně tam jsou jen samé hrůzy. Projít se odpoledne přes náměstí ve mně vyvolávalo nepředstavitelnou hrůzu. Ale v noci jsem ožíval, to bylo město úplně jiné a potkával podivné postavy v nonstop hernách, podchodech a barech, kde se nezavírá. Stačilo koupit dva litry jablečného vína, zašel jsem za kamarádem a řekl: "Jedem do Prahy." A jeli jsme. Bez koruny, bez jízdenek, sjeli jsme asi celou republiku, kde nás z vlaku vyhodili, tam jsme byli a já potkával další a další bytosti, blázny a proroky a snad to Bůh chtěl, abych se jedním z nich stal i já sám, abych pak lépe viděl po setmění na jeho cestu. Kamarád je dávno bezdomovcem, ale já jsem jaksi dostal ten dar nebo zaslechl to - právo na návrat. Věř mi příteli, že bychom se v tom lese potkali. Mě by za Tebou dovedly hvězdy. Ale stalo se právě to, co jsem nikdy nepředpokládal. Že někdo jednou zaklepal. Jedna dívka a zeptala se, jestli může vstoupit. A řekla slova, které jsem nikdy neslyšel. Znělo to nějak jako: "Mám Tě ráda". Na svou svatbu jsem přišel v jediných roztrhaných riflích co jsem měl, modré kostkované košili ze sekáče za dvacku a somračkou od plynové masky přes rameno. Dva svědci, za půl hodiny bylo po parádě. Táhneme to spolu čtvrtou pětiletku. Někdo se žení s velkou slávou, aby se za půl roku rozváděl. Narodilo se nám první dítě, pak druhé, přestěhovali se do většího bytu a mě doma začaly přibývat předměty jako lednice, sporák, mikrovlná trouba a dokonce i rychlovarná konvice. Tady příteli Petře, tady byl ten bod, ta chvíle kdy jsem MU řekl, promiň, ale já za Tebou do těch lesů a na ty nádraží už nemůžu. Já třeba zase přijdu a vzdám se toho všeho marasu tady, ale dal jsem tak nějak život dvěma tlukoucím srdcím a já je sebou nevezmu. Až poznají a ochutnají tento byť podlý svět plný chobotnic a sami se budou umět rozhodnout, pak budu rád, když do toho lesa půjdou se mnou nebo se aspoň přijdou podívat, ale zatím jsou závislí oni na mě a já jsem je chtěl. Caine je mi svědkem, jak jsem dřív láteřil, kam ten svět spěje, že tohle není normální stav, že to zle skončí, dohadovali jsme se, jaké to bylo před revolucí, jaké to je po ní. A ten s hůry mi říkal dobře a cos udělal ty, pro to aby to bylo lepší, krom té tvé archivace z života nádražních proroků a bláznů? My všichni jsme vinni, ano a jak píše Caine, my všichni jsme údy té chobotnice. To jen někdo má ten dar tunelovat nadnárodní banky a někdo jen zašlapovat mravence. Jenže je tu jedna další a podstatná věc. My jsme nějak vyrostli v záplavě stejnokrojů modrých košil s červenými šátky, pracovních sobot, branných cvičení, přátelských setkání s ruskými pionýry, v kinech nám hromadně pouštěli filmy typu Osvobození, kol klavíru jsme pěli jak "skal a stepí divočinou uhání vpřed partyzán", Píseň práce a Internacionálu znám doteď nazpaměť, ve školkách na pískovištích hrdě tlačili vpřed své plastové, oranžové Tatry a když pak v zimě napadl sníh po kolena, smotali jsme koberec a šli ho klepat ven. Železná konstrukce na klepání koberců zdobila každé sídliště. Když se zrovna neklepaly koberce, šplhaly po nich děti. Což jsme si nevšimli, že ty stojany na klepání koberců s léty z těch sídlišť zmizely? A že s nimi zmizely i ty děti? Party dětí, které si hrály venku do setmění, než je mámy zavolaly domů k večeři už jen tak nepotkáš. Kam šly? Jsou pod různými přezdívkami a čísly ve svém virtuálním světě, na sociálních sítích a v prostředí, kde může kdokoliv napsat, že Ježíš Kristus byl mimozemšťan? A podá-li to šikovně, najdou se tací, co tomu uvěří? Nám tehdy vštěpovali do hlav svou pravdu jedinou, že Sovětský svaz je naším vzorem a s ním budeme na věčné časy. Dnes mají děti informací z každé strany tolik, že se v nich stěží můžem orientovat a rozhodnout mezi pravdou a fikcí my dospělí, natož ony. My měli v našem dětství aspoň to něco málo, co bylo naše. Jednu pračku, která se dědila po generace, jednu ledničku. Ždímačku, která by byla schopna odskákat bez dozoru někam po schodech k sousedům. Dneska se ti něco pokazí, přijde opravář a řekne: "Kupte si novou, vždyť už to má pět let." A ty si vezmeš barevný leták, co si měl ráno ve schránce, vybereš si tu svou novou pračku, z těch desítek podobných praček, které už tam na tebe čekají, aby ti ten opravář mohl říct za pět roků to samé. To je ten kapitalismus. To je ta chobotnice. My už jsme pro ně přestali být lidmi, my už teď představujeme hlavně kupní sílu. No a mě ti přijde, že ty děcka nemají nic. Nic o co by se mohly starat, nic na čem by jim záleželo. Jakoby to byl něčí program, to takhle schválně udělat. Všechno je ukryto pod sklíčky těch barevných displejů, tam mají svůj svět, na který si nejde sáhnout. Někdo jim nabídnul něco lepšího, než jsme byli schopni nabídnou my dospělí. Někdo nám ty děti ukrad, chlape! Kdysi, když mi máma vyprávěla, jak jim naše prababičky povídali kdesi o čertech u kolovratu. To muselo mít sílu. A ne ti virtuálni vrazi, stříkající "jakokrev" z akčních her a ty slečny vrtící polonahými zadky hrající si na celebrity. Mě se jako tomu děcku vůbec nezdálo, že mi něco chybí. Jenže dneska to někomu řekneš a jsi hned komunista. To je pořád, že nebyly banány, že se kubánské pomeranče nedaly žrát, a že byly někde uranové doly a koncentrační tábory. To je všechno pravda a určitě bych je nechtěl stavět zpátky, ale dneska kdybys opravdu na někoho něco věděl, oni tě zlikvidují úplně stejně, že už nikomu nic neřekneš. Tak jako ti komanči. To je všechno taková ta "jakobysvoboda", kdy si můžeš zařvat v hospodě, že prezident je debil a nic se ti nestane. Já ti v té záplavě těch modrých košil a rudých šátků ani neměl potuchy, že někde nějaký ten "lepší" svět existuje. Jenže oni ti po listopadu nejen ukázali, že existuje, oni ti vnutkali do hlavy, že ty ten svět musíš mít, barák, dobrou práci, dvě auta, půjčku, hypotéku, vybělený zuby a to co bylo před dvěma lety je už staré a to co bylo včera je dávno. A těm babičkám u kolovratů, které předávaly svou letitou pravdu po generace se vysmáli. Nikomu to Petře neříkej, on si to tu stejně každý přečte, ale tohle je horší diktatura, než byla ta před ní. Ona je totiž úplně dobrovolná, oni to udělají přesně tak, jakože jsme to přece tak chtěli my. Že to jsou naše potřeby, naše touhy. Kdyby tu většina lidí blila jako já dřív na těch schodech a nic pro sebe nechtěla, všichni ti kapitalisti by odtáhli do prdele. A oni jednou odtáhnou kámo. My ale odtáhnem s nima. Bojím se toho co přijde. Tak jak to spláchlo ty kubánské pomeranče, tak to spláchne ty jejich tablety a hypotéky. Ale to už víme. K tomu ta náhlá svoboda, ve které se uměl kde kdo z nás stěží orientovat. Ale že se to dostane všechno až do dnešní podoby, to jsem netušil. Že lidé budou při večeřích sčítat ze zpráv u obrazovek počty mrtvých a potom v těch nekonečných krimi seriálech zase, to je konec kámo. A do toho reklamy na nové pračky, které už na tebe čekají. My máme jedno obrovské štěstí. My můžeme porovnávat. Ale po nás přicházejí naše děti, které tu možnost nemají. Kterým ten dnešní, prázdný, virtuální svět přijde naprosto normální. My jim můžem povídat, zvěstovat, ale co nabízí naše prázdné a s léty roztřesené dlaně proti nablýskaným pozlátkům chobotnic? Už víš, proč jsem do toho lesa tenkrát nešel. Protože si myslím, že jsem na to neměl právo. Nejhorší věc je, když se někoho zeptáš, proč věříš? A on Ti odpoví, protože u nás věřili všichni. Maminka, děda atd. Ježíš po nás nechce činit to, co dělají všichni. Ježíše je třeba nalézt, je to cesta a když pak k němu dojdeš v těch děravých botách, až pak má smysl mu říct, chci být s Tebou a nebo ne, odejdi. Tys k němu došel. A tak se mé děti potkávají s ostatními ve škole, rozebírají tam seriály a reklamy, synátor má půl dne na uších sluchátka a hraje hry, dcera má na poličce řadu ve svém pubertálním věku asi třicet druhů barevných laků na nehty atd., oba prožívají ten dnešní, "klasický svět", ve kterém já jsem neměl právo jim bránit. Protože, kdybych je viděl vyrůstat v lese na stromě, asi bych z toho nebyl šťastný, to by byla cesta, kterou jsem jim určil já. A k Ježíši je třeba dojít. Jsme v úplně jiné době, než ve které chodil bosý Ježíš, ta chobotnice na nás vytasila takové zbraně, o kterých ani ON neměl ve své době ponětí. Děti si musí prožit svůj příběh, který si vyberou a pak třeba najít svou cestu k Ježíši. Nebo třeba úplně jinam. Ale my jsme tou skálou, která je může zachytit, až poletí vichřicí. Proto je teď naše místo zde, vně chobotnice a ne v korunách stromů. Dneska jsem se rozepsal, to teda jo. Čím se pro dnešek rozloučit? Zpěvák a baskytarista death metalové kapely Deicide Glen Benton, došel tak daleko, že si nechal vypálit na čelo obrácený kříž. Jednoho dne se objevily fotky jak doma strojí vánoční stromeček. A tak se ho zeptali, proč strojíš vánoční stromeček, když se považuješ za satanistu? On odpověděl: "JÁ TEN STROMEČEK STROJÍM PRO SVOJE DĚTI". No, snad jsem teda aspoň trochu touhle rozsáhlou úvahou přispěl k tomu, ať mi tam Petře Von Větře držíš v tom lese místo, já přijdu. Já za pár let určitě přijdu.. Nejlíp hraje stejně lesní hudba. A k tomu Tvému zklamání z církve bych něco přihodil zas příště. Dnes Ti jen zatím budu posílat hodně síly.. od: PVV () vloženo:22.02.2017 10:15:49 Ó děkuji Svatý Otče, že to co mi dáváš může být pro druhé pokrmem a dokonce chutným ( no jak by ne když mluvíme o Tobě ) a že se z toho mohu radovat. Víte, hodně přemýšlím o tom, proč se u nás děje to co se děje. To, že teď musím chodit do fabriky za výdělkem, mě nutí k slzám.Z těch vulgarit, které tam lidé vypouštějí z toho kanálu pod nosem, jsem tak unavený. No a navíc už jen to, že ty haly s těma plotama a kamerama a vrátnýma a čipama mě nenechávají na pochybách, že jsem ve vězení. Zatčen, zotročen a odsouzen. A v duchu se ptám proč. No a zase mi Hlas zpívá- ano za ledacos si můžeš sám. Za ledacos ne. A za co si nemůžeš? Z Talmudu: Traduje se, že žil jeden člověk, který neměl ani nohy, ani ruce a jeho tělo bylo poseto boláky. Dokonce jeho postel měla nohy v nádobách s vodou, aby k němu nemohli mravenci a sníst ho za živa. Soused se ho ptal, čím se provinil, že musí takto trpět. Víš já býval bohatý kupec. A když jsem jel jednou za obchodem, potkal mě muž a žádal mě, abych mu dal najíst. Řekl jsem mu, aby počkal než slezu z koně. Když jsem se postavil na zem a otočil se, ten muž byl mrtev. Padl jsem k zemi a volal k Bohu, aby mě potrestal za to, že jsem si nepospíšil. Ať mi mé líné ruce a nohy odpadnou a tělo mám samý vřed. I stalo se mi tak. Jak velké neštěstí tě potkalo, pravil soused. ,,Naopak!!! Běda mi, kdyby se mi tak nestalo"!!!!!! Odpověděl muž. Tak přátelé takto vnímá Boha ten národ, jež mám stále více rád. Rabi Meira si jednoho dne všiml, že ve třídě chybí jeden žák. Ptal se tedy a když zjistil, že onemocněl a že nikoho nemá, sebral se a ještě týž den ho navštívil. Uvařil mu čaj, poklidil v jeho domě a promluvil s ním. Za pár dní se žák uzdravil a pokračoval ve studiu. Rabi Meira z toho vyvodil: Kdo nenavštíví nemocného, jako by prolil jeho krev.--- A mohl bych pokračovat v dalších a dalších pasážích, které mě nutili k pláči. Víte, že za celých deset let, ve kterých jsem zažíval to nejhorší utrpení v životě mě z církve ve které mě znali a stále se dožadovali mých služeb v různých jejich aktivitách mě nenavštívil, ba ani nezavolal vůbec nikdo? A když jsem konečně nalezl "volný čas" kazatelův, odnesl jsem si víc tíhy než s kterou jsem přišel? A věřte či nevěřte, od lidí z této církve jsem slyšel ještě dost smutného na mou adresu. Prosím vás. Nepíšu to proto, aby mě někdo litoval. Píšu to proto, jestli bychom se náhodou neměli konečně nad něčím zamyslet. Jestli si prostě církev neudělala monopol na výrobu svého Boha, který úřaduje od do a pak máš smůlu. A jestli ti "morální křesťané", nejsou právě těmi největšími dlužníky. Od jednoho známého jsem se doslech, že církev se chystá, že bude přivádět lidi k Bohu. Jen ještě musí promyslet, jak to bude probíhat a podle jakých pravidel. No. Tak to ve mě pár dní bublalo a v hlavě jsem veliký otazník. CO TEDA DĚLALA DO TEĎ???? No po nedávných událostech, které se nějak neventilují, zato pár desítek miliard je kdovíkde, mi to došlo. AHA. No za takový prachy už těch pár životů podobných mému stojí ne? Nedejte se mást. To nepláču. To ŽALUJI!! Snad pro lásku a pokoj budoucím ze sudu s výkaly PVV od: Caine-Mi () vloženo:21.02.2017 17:47:07 Petře Von Větře! Asi se tomu budeš smát... svým nezaměnitelným způsobem :-) ale ty tvoje... zkušenosti, které tu sdílíš, právě ty tak osobní zkušenosti se Slovem, co se stalo tělem a fakt "objímá", aniž by přitom ustoupilo našim "všeobjímajícím" kompromisům... to je ti jako pohlazení až někde uvnitř v břiše! Díky moc! "Mi" se tu někdy stavíme do role takového pomocného učitele "jódlování" a pak si připadáme osaměle, sotva se z hor ozvěnou ozve zpátky rolling stones... Zato když pak za nás vezmeš "supl" a dotáhneš výklad do konce nebo dokonce přidáš názorný příklad, to pak máme zase chuť vyskočit a začít radostí pogovat. A hulákat to poděkování pěkně nahlas... právě proto, že normálně má člověk spíš tendenci ozývat se, až když s něčím nesouhlasí. Třeba když mu někdo šlápne na "muří oko" nebo si rýpne do jeho oblíbené barvy. Ale roste-li zelenina v řádku a na nohy si dupou jen cizí "fotbalisti", spokojí se obvykle s tichým vrněním. Děkujeme nebeský Tatínku, že jsi nám sem přivedl Víťu a skrze jeho trní vylouhoval i z nás, dvou Slovních Zahradníků i tady z Větrné Skály nějakou tu tresť. Děkujeme, že se pořád ještě děje zázrak nečekané "šťavnatosti" a dozrávání ke květům... tu a tam i plodům! Děkujeme Ti Ježíši, Pane a Příteli, že dva nebo tři, co srostou ve Tvém jménu... Ti někdy k úrodě stačí :-) Amen <<  / >>  Celkem 4090 vzkazů