|
| od: Caine-Mi () | vloženo:07.12.2016 17:26:02 |
A "Mi" se báli, že s odchodem našeho "průměrného posluchače" a dvorního... básníka, pantáty Ládíka, zmizí ze zdejšího vzkazníku i poezie! Místo toho zatím taková noblesa a vznešená slova! I v době stručné, kdy každá vzletnost považována jest spíše za úlet... Děkujeme apoštolu Janovi i archandělce michalelce (zdrobnělinu si dovolujeme jen kvůli malému "m" ;-) ).
Tak ještě jeden trochu smutný, ale krásný příběh, který už napsal někdo jiný. Když je tu vnímavé publikum...
https://www.youtube.com/watch?v=Ja7bbZE83_8
|
|
| od: Jan (janpekarna@seznam.cz) | vloženo:07.12.2016 07:10:20 |
| Mě tělo tvá duše.Na poušti ztracený a sám,když tu nejsi. Tělo i duše prahne pod sluncem odloučení. Příběh utkán z čisté lásky zasahuje hluboko mé srdce. Přes velkou touhu a chtěni nemohou býti spolu. Příběh jako by se znovu opakoval. A však v myšlenkách jsou stále spolu. Tvé tělo má duše. Plamen lásky byl zažehnut. Přes všechny nástrahy nelze uhasit. Je to ČISTÁ LÁSKA. |
|
| od: michaela (michaela.lukasova@seznam.cz) | vloženo:06.12.2016 16:07:56 |
| Příběh je utkán,
umě poskládaná slova, která zasáhnou, rozechvějí nitro.
Příběh, který byl sepsán již jiným perem, jiným slovem a slabikou,jinou rukou, hnanou po papíře svými myšlenkami, stejně roztouženou.
Příběh se postupně odvíjí z klubka,
však konec jeho?
Čistá láska, snad |
|
| od: Caine-Mi () | vloženo:06.12.2016 08:41:07 |
POHÁDKA TISÍCE A JEDNOHO DNE
Přisedla ke mně jako duch v kostelní lavici
ticho se splašilo a vylétlo zvonicí
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
stává se autor sám svým vlastním příběhem
Mluvila o lásce, ale já viděl jen zašlou krev
na rozbitých zádech, zápěstích a rtech
Prý otevřít srdce je jak opustit vlastní rám
vystoupit z bárky a jít po vlnách sám
Až jediné stéblo nadosah tonoucích životů
promění naději na chuť a ochotu
A všechny ty příběhy co se čtou do noci
stanou se v jediném způsobu pomoci
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
ožívá cesta, aby i patník byl poutníkem
V tom varhany na kůru roztáhly stříbrné čelisti
"Jeden muž k transportu!" řekl jsem a předal své služební závisti
Jen ticho se vrátilo a s pusou dokořán
tlouklo mi na čelo: Věřit už musíš sám!
Kdo naslouchá příběhům svíček, ví že jsou o vzkříšení
na trochu tepla a světla vždycky se promění
A tančí v nich víly a zpívají andělé
na konci ulice - Kristovi v kostele
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
není už bláznů - každý je básníkem!
V rozlitém vosku zasychá včerejší noc
samota je v tom že chceme buď málo nebo zas moc
A ve slově SBOHEM! dál pod nánosem loučení
zní - "...za trochu lásky šel bych i po vlnách k ní!..."
Oknem už prosvítá a v dálce štěká mráz
vítr si ve dveřích zívá - srdce odbíjí čas
Někdy se zdánlivě vůbec nic neděje
než patník vykročí a cesta ožije!
Tak jako v pohádce i ve světě nad ránem
sněžily hvězdy tmou... "Mi" vyšli ven
poutníci, mudrci-blázni tisíce jmen
básníci, autoři-lháři na každý den
milenci, smilníci-snílci tisíckrát v něm
patníci toužící zout se a být cestářem
žalobci prosící soudce... o milost jen
pastýři, mudrci, blázni bezpočtu jmen
milenci, básníci, snílci na každý den...
sněží-li hvězdy tmou... vyjdeme ven
sněží-li hvězdy tmou...
nad Betlémem
|
|
| od: Jan (janpekarna@seznam.cz) | vloženo:06.12.2016 07:12:08 |
| Jedno tělo, jedna duše. Dva lidé na vzdory osudu opět spolu. Nechci to chápat. Chci být tady a teď. TY a JÁ |
|
