Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: Caine-Mi () vloženo:24.11.2014 23:44:42 Minule jsme v rubrice "naTWRdo" končili výkladem Evangelia podle Lukáše v bodě zlomu: Kdyby byl Bůh spravedlivý, musel by přece alespoň moji snahu ocenit! Jenže... pak jakoby shůry zaznělo: A co když nemusel? Co když pochvaly se rozdávají až za to, co je navíc? Máme my vůbec splněno to základní, to první, co je naším úkolem tady? Tedy dodržovat zákon? Víc! - dodržovat Boží zákon! Toho nikdo z lidí přece není schopen! Samo Písmo to dosvědčuje. Ani praotcové, ani proroci, ani soudci a králové, ani apoštolové a světci - malá lidská světýlka. Co nám tedy ještě zbývá? Bod zlomu! A tím je? Poprosit o milost! A pak ji ovšem také přijmout! Zdánlivě banalita, že? Jenže upřímně... člověk je schopen se třeba i k smrti udřít... pro druhého. Člověk je schopen i bezostyšně krást sám pro sebe... ale žebrat o milost? To je opravdu dno. A to je právě ten "bod zlomu"! (pokračování dnešního úvodníku je v rubrice Rozmluvy) od: Banjo () vloženo:20.11.2014 07:07:06 Představy lidí o tom, co je dospělost, se dost liší a vyvíjejí podle toho, z jaké perspektivy na ni koukáme. Malé dítě řekne, že dospělý je ten, kdo je o hlavu větší než ono. V osmi letech vám dvanáctiletý připadá "skoro dospělý". Pak zjistí, že vyrůst nestačí. Protože je mu třeba 15, moc už neroste, ale některé věci nesmí. Takže v patnácti má většina puberťáků pocit, že se dospělosti nejvíc přiblíží, když budou pít a hulit celou noc. To mimochodem ti skutečně věkem dospělí tak moc nedělají, protože už nemají tak rychlou regeneraci, a třeba potřebují druhý den někam dojet autem. Ve třiceti letech jsem třeba jí zase na horských túrách žasnul, jak infantilní jsou moji dvaadvacetiletí kamarádi. Sám za sebe jsem se nikdy necítil být dospělým. Někdy kolem třicítky jsem se ze zastydlého děcka stal zastydlým puberťákem, což mě drží dosud, než se po padesátce zase pomalu vrátím ke svému druhému dětství... To je nejspíš ten koloběh života. Ale navenek se aspoň před dětmi tvářím jako autorita a moje patnáctileté děti občas předstírají, že mi to i věří. :-) od: David Fazy2 () vloženo:19.11.2014 16:44:21 Díky. To mě jednou napadlo říct, když se mě v práci zeptali, kdy už dospěju. Byla to sranda a tehdy mě ani nenapadlo, jak to bude výstižný. I když by se dalo dohadovat vo tom, kdy je vlastně člověk dospělej. Z hlediska zákona je to, když je mu 18. Co to ale je bejt dospělej? Začít se chovat tak, abych splynul s okolím, ke kterýmu sice mam svoje výhrady, ale prostě SE TO TAK DĚLÁ? Nebo bejt každou chvíli vožralej a nestarat se, kdo vedle mě leží v posteli? Nemyslim si. Někde sem slyšel, že člověk je dospělej, když na sebe vezme zodpovědost za chyby lidstva. Zase jak se to vezme. Myslim, že člověk trochu dospěje, když si ujasní, co chce, proč to chce, kam až je ochotnej pro to zajít a zároveň počítá s tim, že možná jednou zjistí, že to neni až tak důležitý. Ale člověk by se měl učit celej život, pokud mu to zdraví umožňuje, takže je možná na vrcholu dospělosti v okamžiku smrti. od: Caine-Mi () vloženo:17.11.2014 19:34:49 Fazy, tvá definice dospěláka nás vážně pobavila! (... sou příliš vážný ve věcech, který dou brát s humorem a berou na lehkou váhu věci, na kterejch záleží...) Děkujeme. To je milé, když ty úvodníky vezme taky jednou někdo za nás :-) Mimochodem... víte, co jako "věřící" asi nejvíc zaměňujeme? Dobrou zprávu za dobrou radu! :-)) Ehm... proto... jestli můžeme radit... poslechněte si raději... další díl výkladu... Dobré zprávy! ;-) V rubrice naTWRdo. (Bude to o penězích, o rozvodu, o smrti... a nakonec to skončí tajnou výčitkou nás všech: Kdyby byl Bůh spravedlivý, tak přece musí aspoň mou snahu ocenit!) Ňamka. od: David Fazy2 () vloženo:15.11.2014 16:44:00 No to je zajímavý psaní, možná by zasloužilo zařadit do zdejších Rozmluv. Jakobys psal vo mně. Když mi bylo 14, dostal sem se do stavu, kdy sem celý dny myslel na určitej časovej úsek v minulosti, protože tam byl člověk, kterej v současnosti už nebyl a mě chyběl (ale neumřel). Zajímavá náhoda, že zmiňuješ méno Kristýnka, ale tohle byla jiná slečna. Od 14ti do 18ti sem vlastně žil v minulosti, jenom někdy se mi na čas povedlo se z toho dostat, to bylo, když sem se zamiloval do někoho skutečnýho. Pak sem se přistih, že už si stejně tak libuju i ve vzpomínání na ten čas, kdy mi bylo 14 a začal sem s tim. Vysvobození částečně přišlo, když sem se konečně dal dohromady se ženou, s níž sem i teď. Nakonec sem už vzpomínal i na tak blízkou minulost, že sem se vlastně dohnal a konečně se naučil prožívat i přítomnost. Někdy mě tak z ničeho nic praští přes nos nějaká vzpomínka, ne smutná, ale spíš šťastná se špatnym koncem. Když je to vzpomínka na něco, co se pak vyřešilo, třeba i v můj neprospěch, je to uzavřená věc a já se tim nezaobíram. Horší sou takový ty nejasný věci. Vzpomenu si na den, kdy sem s někdym prožil něco pěknýho a hned na to si vzpomenu, jak se mi potom ten někdo začal bez vysvětlení vyhejbat a já dodnes nevim proč. Neni to už důležitý, ale stejně...prostě Proč? Ale už nežiju jakoby v těch dnech, jenom mam takový hloupý záblesky smutku z důležitýho nevyřešenýho případu. Ale čim sem starší, tim je to lepší, protože vod tý doby sem prožil zase jiný věci a snažil sem si dávat bacha, aby se dořešily, takže mi často pomůže dostat se z toho jenom to pomyslný jabko přítimnosti. Ani mi nepříde sobecký soustředit se na přítomnost. Jak píšeš, je dost dobrý umět se z minulosti poučit. Když se vo to člověk snaží, současnosti to prospěje. Napadá mě, že by to měl mít člověk všechno v rovnováze. Umět se poučit z minulosti, použít to a žít v současnosti a nezapomenout něco plánovat i do budoucnosti, ale zase aby to nebylo moc dopředu, jenom tak, co se dá eště trochu rozumně předpovědět (21.11 chci na Caina-Mi, takže nesmim mít přesčas, tak si ňákej udělam 15.11, snad to vyjde). A nakonec, jak na začátku píšeš, že lidi často vzdávaj věci dost brzo, toho sem si taky všim. I u sebe samozřejmě, hlavně dřív. Pár věcí sem vzdal, třeba ze mě nebude sportovec. Ale nikdy sem nedokázal vzdát lásku, i když sem to zkoušel. Prostě láska neni něco, bez čeho by člověk moh žít. Ale zase někdo říká, že to tak neni, takže dejme tomu, že bez ní nemůžu žít aspoň já. A taky se mi nikdy nepovedlo přestat otravovat Caina s nahrávkama, i když sem chtěl. Proč, vo tom vlastně píšu níž. Prostě to za to stojí, protože to v sobě má něco víc, něco, co neni z tohohle světa, nebo tak. <<  / >>  Celkem 4090 vzkazů