Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: David Fazy2 () vloženo:15.08.2021 10:11:36 Jo, tak na tom se shodneme, Víťo. Ale zrovna Europe mam docela naštudovaný, protože mě před pár lety docela zaujali, taxem si zkusil nastahovat nějaký živáky a s politováním musim říct, že sem je nestrávil, právě qůli přebytku vybranejch hitů. Pánové se striktně držej formule "z každýho alba zahrát 1-3 největší hity, z The Final Countdown občas něco navíc, z novýho alba max 6 věcí a všechny ty starší písničky mezi tim neexistujou". Našlo by se pár výjimek, v roce 2016 zahráli tehdejší album několikrát celý a v roce 2019 si na jedno vystoupení vzpomněli, že teda mají ještě pár dalších písniček a dokonce i jednu, kterou nikdy nehráli. Jó, kdyby šlo o pár nejslavnějších, který musí zaznít dycky, tak budiž, ale voni maj těch "nevynechatelnejch" snad 14 nebo kolik, k tomu se vejde pár novejch a nazdar. Nikdy ničim nepřekvapí, když to trochu přeženu, tak když někdo řekne rok, tak já mu vyjmenuju celej playlist. Nikdy se ti nestane, že bys třeba v roce 2011 najednou po dlouhej době zaslech nějaký dvě dlouho nehraný písničky z roku 2005, kdepa, turné k albu skončí, 80% písniček z něj letí do koše. To pak přemejšlim, jakej vztah k těm svejm písničkám ta kapela vlastně má, proč je vůbec skládá. Když vynecham nějaký ty starší slátaniny, co sem psal zezačátku, tak by mi bylo líto prostě nějakou už nikdy nehrát, dyť každá představuje kousek mýho života. Jo, na některejch je znát, že už mají svý leta, tak to se nechá předělat, líp vyjádřit tu myšlenku, udělat zajímavější muziku... Ale kdo něco složí, naučí se to, dá to na desku a pak to zahodí, ten asi nesložil píseň, ale vypracoval produkt (leda by to byla nějaká bonusová sranda). Tady se prostě žádný "Sbohem Galánečko" nekoná. Ani nevim, jak by mohlo... Vono těch návštěvníků třeba zrovna Europe je hromada, ale nějak si nedovedu představit, že by na těch koncertech řvali něco jinýho, než "The Final Countdown", protože to je ta jedna, kterou znaj a vsadil bych se, že minimálně 50% z nich nezná skoro žádnou jinou a nejsou tam ani tak qůli těm písničkám, jako spíš qůli atmosféře, prostě takový to "přijede velká kapela, sem společenskej člověk, rád si zablbnu, tak vyrazim". Proti tomu nic, samozřejmě, jenom si tak říkam, že i kdyby se pět tisíc lidí zamilovalo do zapomenutý Wish I Could Believe, jako například já, tak se to ta kapela asi ani nedozví, protože dalších dvacet tisíc si pamatuje jednu písničku a stačí jim to. A to sou asi ještě malý čísla. Přitom kdyby mně nebo tobě pět lidí řeklo, že se jim líbí jedna písnička, tak je to asi docela velká věc, tu bysme si prostě nedovolili už nikdy nehrát, že jo. od: Víťa L. () vloženo:11.08.2021 22:37:52 Co je to "hit", to je skvělá otázka Davide. Utvořil jsem si myšlenku, kdy dělím hit na přirozený, umělý a kombinace obojího. Když bych vycházel z toho, o čem jsme si tu dřív psali, tak hit přirozený je například Redlova skladba "Sbohem galánečko". Tu píseň nikdo nikam netlačil, nevyšla ve své době na žádné nahrávce a přesto ji každý znal, jak trempi vůkol táborových ohňů, tak babičky v domovech důchodců a všichni si mysleli, že jde o lidovou píseň. Znají ji dodnes a když už si ta skladba člověka vybere a je mu dáno, aby jeho srdcem proletěla a on ji zaznamenal na papír pro tento svět, je to tak veliká věc, že nemálo srdcí ji dovede ustát, čehož je Redl příkladem. Pak je zde hit umělý a příkladů umělého hitu vyhnaného penězi známe mnoho. O tom se tu snad ani bavit nebudeme, protože na takový hit si nikdo za pár let nevzpomene. No a poslední kombinace je ta, že písničce někdo finančně velice pomohl, avšak v konečné fázi se není za co stydět. Příkladem buď zde dříve zmíněný Europe - The Final Coutdown, dokonalý koktejl ingrediencí, které prostě zaberou. Bezchybně postavená píseň, skvělé zahraná a odzpívaná, cílená sice na dívčí publikum, ale tak, že zbyde něco více než jen pachuť a trapnost. Čeho si cením nejvíce, že jak v případě Europe, které jsem nikdy výrazněji neposlouchal, tak v případě Helloween, by ty kapely mohly objíždět se svými hity zeměkouli donekonečna a zdroj nemalých peněz by měly jistý nadosmrti. Tyhle kapely ale své zásadní hity odstavily "na druhou kolej" a spíše se snažily hledat ve své tvorbě nové styly a nové cesty, i když třeba ta The Final Coutdown na koncertě prostě zaznít musí, alespoň ve formě přídavku, protože ovlivnila hodně lidí. Tak to je můj pohled slyšení. Jsem zvědav, jak to máte vy. Tak si pojďme dát ty dědky. Taky máte pocit, že je ta písnička už vůbec nebaví, a že se spíše trápí? Ale ti lidé pod pódiem jsou v radosti, tak proč jim radost nedat, když brzy může být vše jinak: https://youtu.be/qxmKJlDqYC4 od: David Fazy2 () vloženo:10.08.2021 19:10:30 Hele a jak vlastně vzniká takovej "hit", co musí zaznít všude? Ne každá kapela má ve svých řadách věštce, kterej hned na prvním koncertě řekne: "A nyní evergreen Hoří!" Tak Déma to věděl nějak dopředu, ale nemáte někdo představu, jak to chodí jinde? U těch větších kapel pozoruju ten trend, že třeba první vydaná deska se naživo hraje celá (páč co jinýho tam taky hrát, že jo), ale vod tý druhý nebo nějaký další už to stagnuje a hraje se třeba jenom půlka. A některý písničky se pak hrajou až do bezvědomí, takže po deseti vydanejch albech je ta kapela schopná hrát koncerty ve stylu "zahrajem ty dva hity z každý desky, pak třeba tři nový věci a nazdar." To se jako vydá deska a ty členové pak jenom koukaj, která písnička se jak umístí na nějakym zaprděný rádiohitparádě nebo někde? A třeba pět nejúspěšnějších pak hrajou a dvě si nechaj napořád? Nebo si to vybíraj sami, podle toho, který písničky se jim líbí, tak ty pak hrajou živě hodně a tim se z nich pak stanou ty hity? (Nebo vobojí?) To se pak nabízí otázka, proč dávat na desku něco, co nechci hrát. Mně osobně to u některejch kapel nevadí, že některý písničky hrajou skoro furt. Pokud k tomu ovšem přistupujou "střízlivě", podle mejch měřítek pochopitelně. Když někdo hraje 25 věcí, z toho 10 je současná nová deska, 10 náhodně vybraný často se měnící starší věci a 5 sou takový ty "stálice", tak mě to ještě baví. Pokud je to spíš 20 hitů a 5 novejch a takový ty po cestě odhozený "nehity" nezazní už nikdy, tak to vzdávam, to mi stačí slyšet jednou za rok, vono je to sice třeba fakt dobrý zase stejný. Taková ZNC, ať si o ní jinak myslim, co chci, to dělá v pohodě, bych řek. Nemam to tak najetý, ale zdá se mi, že to celkem slušně mění. Visací Zámek taky patří k těm lepším příkladům, víceméně. Vono těch hitů může bejt třeba i 20, ale když zazní pokaždý jinejch cca 5, taxe snad koza nažere a vlk zůstane celej. Nakolik ale kapela může ovlivnit, co se stane hitem, to se mi tak motá v hlavě. Když vona většina kapel se soustředí na "běžného fanouška", kterej chce asi halt slyšet takový ty nejznámější věci a to vostatní teda nějak přetrpí, nebo co. Málokdo hraje pro fanatickýho sběratele, kterýho baví, když je každej koncert jinej. Ale hele, několik takovejch kapel sem našel, i mezi velkejma ménama, a že by trpěli nějakym nedostatkem fanoušků, to se mi nezdá. Líbí se mi třeba ten přístup, když ta kapela hraje a střídá tak nějak všechno a ty písničky, který lidi nejvíc vyřvávaj, to sou pak ty hity. Voni si vodehrajou hoďku a půl a na konci si nechaj třeba půlhodinu na ty písničky, co si vyřvou lidi. od: Víťa L. () vloženo:06.08.2021 14:20:08 Ne, průplav Kebar to je ještě dál Ezechieli. Tady je Ostrava Marianské hory, pivnice U kocoura se to tu myslím jmenuje. Ty tramvaje pod okny jezdí na Porubu. Hele, víš co? Dáme po škopku, však ono se všechno nějak vyvrbí a uvidíme co dál. Tady jezdí tramvaje celou noc, buď v klidu. Napiš domů, že už jsme na cestě.. Znáš Přému Haase? Ne? Jak to? Ty jsi se nikdy nekolébal v houpacím křesle a neslyšel jsi za okny hádat vrány? Aha. Jo, to jsem nevěděl.. Víš, já Přému osobně neznám. Proto mi nepřijde, že by svými písněmi nějak "pohrdal" nebo by je už nechtěl hrávat. Možná jo, nevím. Ale jak jsem zde psal minule nemyslel jsem určitě ani Znouzi. Vždyť Navzájem i ZNC změnili život taky mně! Já to myslel trochu jinak. Protože Přéma se vší úctou, podle mně není z těch, který by například svými písněmi ovlivnil celou jednu generaci. A víš co Ezechieli? Možná je to dobře. Že Přému si musíš najít, že jsme ho neslyšeli hrávat v televizi na playback po Trianglech jako ty, které jsem měl na mysli. Rozumíš? Nerozumíš. Ale to jedno, dáme po kalíšku a čím více si pak nerozumíme, tím více se chápem. Vždycky si nějak domluvíme. Víš, co ti řeknu vole Ezechieli, mysliteli Sádokova rodu? ZNC vždycky ty letité "hity" Hasiče, Krysaře vždycky dá! Teda většinou. A taky už těch skladeb musí mít plné zuby. A kdybys chtěl vědět jaký je Přéma písničkář, tak si dej do jedné ruky desku Kapitán Mlíko a do druhé Bomboniéru. Víc pochopíš. A nebo ne, to je jedno.. Poslouchej, víš, kdy jsem poznal další rozměr mezi československou a zahraniční kapelou? To byl rok tuším.. kurva, já už ti nevím, to je dávno. No, tehdá k nám ještě zahraniční kapely nejezdily každý víkend, to byl svátek. Koncem devadesátých let nabíral metal druhý dech, přiznám se, i já jsem tehdy jel více asi v tom punku než v metalu, ale oproti jiným, kteří přesedlali na Nirvanu a grunge na něj nikdy nezapomněl a nikdy jsem se mu nesmál. A tehdy na Hlučínské Štěrkovně kousek za Ostravou akce, pár českých kapel a jako hlavní hvězda, host z Německa Gamma Ray. O Helloween jsem ti už myslí říkal, že? Kai Hansen pak od nich odešel a založil Gamma Ray. To si ťukni v mobilu, to najdeš. Ty nemáš mobil? No, to nevadí. Pijem.. No a tehdy tam hrály takové ty české kapely Alkehol a spol., které hrají na festivalech dodnes, pořad ve stejné lajně. Ty kapely dohrály a dlouho, dlouho se nic nedělo. Pódium ve tmě, když už to trvalo přes hodinu odebral jsem se k výčepu, ale ještě předtím jsem si nechal u vchodu orazítkovat celý pysk fialovými razítky a dožadoval se pak u baru alkoholu, že jsem Alice Cooper. Nenalili mi. A pak snad po necelých dvou hodinách se ozvalo ono majestátní intro těch Iluminátů, co jsem tady dával odkaz už dříve. Nebesa se otevřela a nahoře stála obrovská stavba hradeb, úplně nahoře bicí, píseň Dethrone Tyranny.. Kapela se objevila nahoře a s jakou lehkostí a radostí hrála! Doteď jsem si z toho vzal, že z hraní musí být cítit radost a když tam ta radost nebude, nestojí to za nic a je lepší nechat kytaru viset na zdi. Však mi tam visí, vole, víš ne? A teď to slyšíš od těch kapel, no jóó, ale my nemáme promotéry, kteří do nás budou chtít investovat milióny, my nemáme manažéry, tourbusy a crew, co se nám bude o všechno starat. Ale o tom to není. Je to o nápadu. A o šancích, které už díky úplně jiným časům máme všichni stejné. Českou kotlinu objíždí tam a zpátky mraky tuzemských kapel, stále jedny a tytéž a žádná, ze které by si ve světě opravdu sedli na zadek. Jak to? A víš co, vole? To není jenom vymyslet nápad. To je o hlavně tom cca dva roky vymyslet novou desku, nový koncept, který bude držet pohromadě a hlavně ho pořádně umět zahrát, bydlet v tourbuse s dalšími pěti lidmi a být doma jednou za půl roku. Viděl jsi ten obal letošní desky Helloween? Ti ho ukážu. Ty nemáš mobil? Ani Aligator? To nevadí. Koukej, maloval ho Izraelský malíř Eliran Kantor: https://cgcmpodcast.com/wp-content/uploads/2021/03/Helloween-Helloween.jpg Třeba ten ďábel sápající se po bublině.. V osmdesátých letech měl heavy metal jasně daná pravidla a nic jiného se nepřipouštělo. Oni mu dovedli dát cosi nového nejen hudebně, ale i po stránce lyriky. Vyšlo to a nyní se dědí po generace. "Přiměj lidi, aby se drželi navzájem za ruce a naplň jejich srdce pravdou.. Dobře se připrav na pány temnot, oni budou sledovat tvou cestu. Buď opatrný, tichý a naslouchej.. Bludičky tě budou svádět z tvé cesty.. Dej si pozor na moře zatracení a hříchu, neboť všichni lidé zapomenou, co jsme byli.. Zabij toho satana, který nás nenechá být.. Ty jsi strážce sedmi klíčů, které zamykají sedm moří a věštec předtím než oslepl, řekl: Skryj je před démony a zachraň lidstvo, protože svět, ve kterém jsme, bude brzy zaprodán trůnu zla a zaplacen Luciferovým zlatem.. Cítíš chladný pot, stékající dolů po tvé šíji a trpaslíci falešnosti házejí bláto na tvé záda...." (Keeper of the Seven Keys) "Zde stojím, stojím sám, má mysl se proměnila v kámen, mé srdce se naplnilo ledem, aby zabránilo tomu, že se zlomí dvakrát" (A Tale That Wasn?t Right) "Z daleka, z velké hloubky, přichází někdo připravený na to, aby nás všechny odsud odvedl, v čekání na svou budoucnost a na poslední křik stojíme na konci světa, už jen jeden krok a zřítíme se, veď nás, prosíme tě, vezmi nás za ruce, bez tebe jsme slabí a osamělí, slyš naše volání.. prosíme, spas nás. Spas nás od naší vlastní nevědomosti.." (Save Us) Lidé slyší. Vím to. Kolik jich tam je? Těch světýlek. Tohle už není koncert. To je planeta! https://youtu.be/fdI847ReWis Už mi rozumíš? Ne. To nevadí. Hele, dáme jedno, tady jezdí tramvaje celou noc.. Eliáš.. Prorok.. Jó, to byl ten masový vrah, který zabil několik stovek lidí a nakonec mu Bůh odpustil.. Pak se nemůžeš divit, že někdo vystřílí polovinu nákupního centra a bude čekat odpuštění také. Ale nezoufejme, já taky poslouchám death metalové kapely, které mnohdy pějí o nehezkých věcech.. Aspoň se to tak umně neschovává za Boha, lásku a pravdu.. No víš co? Zaplatíme a půjdeme.. Něco nám pojede.. Pojď.. Ještě si na chvíli sednu tady na ten obrubník, dáme lahvové a uvidíme.. Zpívá noc.. Slyšíš?.. Znám tu píseň.. Zavolej domů.. Že už jsme na cestě.. od: Caine-Mi () vloženo:03.08.2021 14:15:16 Víťo... možná... možná nás k tomu, co píšeš, něco napadlo. Znáš příběh proroka... výjimečně ne Ezechiele, ale Eliáše? Konkrétně 1. kniha Královská cca od začátku 19. kapitoly... Eliáš měl tenkrát v prorocké (dnes by se asi řeklo spíš písničkářské 😉) "soutěži" velmi dobře našlápnuto. K jeho talentu se prokazatelně přiznal sám Autor "nebeské soutěže"! Ale situace se najednou zkomplikovala. Ve hře bylo i nějaké vyhrožování a Eliáše to vyčerpalo a zlomilo natolik, že utekl. Prostě to zabalil. Když ho Bůh vyhledal a oslovil: Eliáši, co blbneš? Čekal jsi snad, že se "odporné porotě" hned zalíbíš? Nebo že tě masmédii masírovaní diváci vynesou naráz do nebe? Co? Že by ti stačilo i přednebí? Vážně? A pak je ve vyprávění popsána ta slavná scéna, jak se před Eliášem zvedne obrovská bouře (potlesku?), ale Bůh v ní není! Vítr strhává z piedestalů modly a ikony (tehdejšího show byznysu?), dokonce dojde i na úplné (politické?) zemětřesení, ale ani k této provokaci se Boží strana obnovy nehlásí!! Mohutný oheň (angažované písně?) sežehne bez slitování dosavadní (nomenklaturní?) pastvu... a nic! Bůh za tím stejně není!!! Naopak, jakmile vše utichne, promluví k Eliášovi docela JEMNÝM, tichým hlasem! A ptá se: Co hledáš tady, příteli? Chceš, aby si tě pamatovali jako písničkáře nebo jako štamgasta? Už dost bylo převratů, kulturních i jiných, bouřlivých nových vln, čerstvých větrů a zemětřesení od základů. Z toho žádný strom ještě sám o sobě nikdy nevyrostl! Ačkoli se to tak rádo zpětně servíruje, současně tváří a výhledově konzumuje! I za jediným malým kvítkem, co prolomí jednolitou masu skály, asfaltu či betonu, jsou dlouholeté ŽIVÉ kořínky, rostoucí do vytrvalosti v těžkých podmínkách zdánlivého monolitu šedi. Víťo, říkáš 30 let pořád dokola... Zkus se ale teď podívat pohledem pozorovatele stojícího mimo tuhle časovou osu. Ten vidí jen 30 dílků! Myslíš, že opravdu rozliší jestli jsi těch 30 let hrál pořád dokola vyžadované písně, co kdysi - v pomyslném bodě 0 - někomu "změnily život", nebo jestli jsi od nulového bodu vlastního začátku vytrvale hrál písně, které teprve pak, v bodě 30, někomu život "změní"? Z tvého pohledu je samozřejmě rozhodující ocenění teď a tady! To uznání, žes někomu fakt "sáhl na život"... ale co když se ti takového uznání dostane, a ty stejně s hrůzou zjistíš, že uvnitř z toho nejsi až zas o tolik šťastnější a naplněnější než předtím?! Co budeš dělat pak? Uchlastáš se? Jako mnozí slavní, co už téhle pomyslné mety dosáhli v bodě... dejme tomu 10? Nebo bez ohledu na dosažený stupínek úspěchu i tak pověsíš kytaru na hřebík? Víš, třeba Přémovi Haasovi tu magickou větu, že jeho písničky jim změnily život, svého času řeklo hodně lidí... Ale zpátky k tomu vnějšímu pozorovateli naší časové osy se třiceti symbolickými dílky. Neuvidí on náhodou v obou výše popsaných případech pouze týchž 30 let řekněme "tvrdé práce"? Utrhne si ovoce, zamlaská, ale kdo ví, zda si vůbec v tu chvíli všimne, na jakém stupínku, na jaké větvi stromu dozrálo. (Tedy pokud nepůjde o tvého OSOBNÍHO přítele a "Zahradníka"). Eliáš si před Bohem zoufal: Je po všem! K čemu je mi Tvoje "prokazatelná" přízeň, když jsi ze všeho mého (pentatonického) úsilí nezachoval vlastně nic?! Zůstal jsem tu jen já sám s holým zadkem! Boží odpověď je ale šokující: Sedm tisíc věrných, o kterých vůbec nevíš, jsem (ti) zachoval! My, uvěznění uvnitř časové osy, si budeme vždycky nad něčím zoufat. Právem i neprávem. Ale rozhodne to, čemu jsme svých X dílků na stupnici času nakonec opravdu věnovali. Jo a Ezechielovi klidně vyřiď (cimrmanovské): "Nemusí pršet, jen když kape!" 😅 <<  / >>  Celkem 4091 vzkazů