Bylo to právě před týdnem, minulý čtvrtek, kdy se Cimbura, dlouholetý to organizátor NOTOVÁNÍ (celorepublikové písničkové soutěže pro kapely i jednotlivce) zřejmě začal obávat, aby jeho přehlídka nesklouzla příliš do folku, tak si jako hosta základního kola pozval hned dva punkové bubeníky s doprovodným... sotva folkovým zpěvem. Ano nás, Caine-Mi.
Kdo jste tam raději nebyli, tady pokládáme symbolickou vzpomínkovou kytičku na piedestal tohoto milého i po šestnácti ročnících stále živého setkání! Hlavně coby hold úžasným nadšencům - pořadatelům, kteří jakoby se tu zjevili z jiného, ještě laskavého trampského světa.
Škoda, že se to celé neodehrálo na jaře, to by se naše váza s kočičkami... no dobrá, tak s jednou Kočičkou... hodila úplně nejvíc :-)
Tolik zatím náš příspěvek k tématu odpuštění :-D
od: PVV ()
vloženo:11.10.2018 16:58:38
Ještě chci dodat, že odpuštění pro mě neznamená, že budu toho viníka milovat. Prostě je mi fuk. Jen já se nemusím trápit něčím, na co už si on ani nevzpomene, a žije si dál svůj spokojený život. Tak se mějte pozdněletně.PVV
od: PVV ()
vloženo:11.10.2018 16:54:28
Ahoj vespolek. Tak odpuštění........hmmm. Sám za sebe vesměs souhlasím s Banjem. Sám jsem zažil, jaká milost to je, přestat se užírat pro nespravedlnost či bolest. Samozřejmě tu spáchanou jinými na mě. No řekněte sami. Znáte ve svém okolí někoho, kdo by mohl říct, že mu nikdy nikdo neublížil? Já ne. No a jak by to asi dopadlo, kdyby každý žádal satisfakci? A ještě k tomu po svém? Myslím, že svět by přestal existovat. Ale chci se vrátit k tomu, že odpuštění je milost, které my sami ze sebe nejsme schopni. To vím. Proto jsem se za odpuštění musel modlit a volat k Pánu. Až potom jsem ho mohl prožít. A byl to skvělej zážitek. Asi jako když nesete celý den třcetikilovej batoh na zádech při výstupu na kopec, a večer ho z těch zad shodíte na zem. A z praxe vím, že toto odpuštění je skoro vždy provázeno pochopením. Tedy pochopením viníka. Najednou vidíte před sebou jeho život a víte, že se jinak zachovat nemohl, protože to zkrátka neuměl. Steně, jako já bych bez Boha nikdy neuměl odpustit křivdy, které poznamenaly celý můj život. Tak toliko za mě o odpuštění. Kéž smíme odpouštět Pane. PVV
od: Banjo ()
vloženo:11.10.2018 06:49:29
Byl jsem tázán ohledně odpuštění a vidím to podobně, jako Ježíš.
Ten říkal odpustit třeba i 77x denně (to znamená číslo plnosti - tedy vždy). Jenomže tam má podmínku. Říká: jestliže se někdo proti tobě prohřeší, přijde a řekne - "je mi to líto" (tedy projeví lítost), pak mu máš odpustit.
U hloupého Milouše ovšem nenastalo to, že by žádal o odpuštění. Jemu dokonce připadá (nebo si to aspoň namlouvá), že se nic špatného nestalo, a že ty koncentráky vlastně byly dobrá věc.
Omlouvám se, že to pořád točím kolem toho Ježíše, ale on něco dost podobného řešil s farizeji. Oni se ho zeptali: "Jsme snad i my slepí?" A on na to: "Ne. Kdybyste byli slepí, neměli byste vinu. Vy ale tvrdíte: my vidíme! A tak váš hřích trvá".
Ale zkušenost lidí, kteří prošli lágrem, hovoří jasně. Oni buď těm bachařům a bonzákům museli odpustit, nebo je ty pocity ze špatného světa stáhly k hodně ošklivým myšlenkám, a tím zničily dobro v nich. Třeba jsem znal pana Hrušku z Plzně, který tohle popisoval. Toho zavřeli jako prakticky nevěřícího důstojníka, a byl na tom psychicky velmi špatně. Ale s ním tam byli zavření i kněží, kteří ho obrátili k víře a odpuštění. A postavil fantastický památník v Doudlevcích - meditační zahradu s křížovou cestou. Byl úžasně vyrovnaný a měl jsem ho rád.
Čili Ježíš nás nenutí odpustit takovému hovadu, jako je Milouš Jakeš. Ale v rámci duševní hygieny je lepší se tím svinstvem neužírat. Zkrátka "konejte dobro, a zlo vás nepostihne" - takhle nějak to píšou (to pro změnu není Ježíš, to je myslím z knihy Přísloví - mudroslovná kniha ze Starého zákona).
od: Víťa L. ()
vloženo:11.10.2018 00:14:56
Odpuštění. To by mohlo být zajímavé téma pro další diskuzi. Jistý zde celkem neoblíbený Vlasta Třešňák v jednom z rozhovorů praví: "Co je to odpuštění? To je jako zapomenutí nebo co vlastně?". Myslel tím konkrétně příslušníka STB, který si o něj při výsleších zhasínal cigarety. Když jsem dočetl knihu "Děti, které přežily Mengeleho", ony mu nakonec po těch všech hrůzách odpustily. Odpuštění je asi ten největší dar, v těchto případech moc těžká záležitost. Nedávno jsem shlédl, dnes již z Youtube stažený dokumentární film "Milda". V hlavní roli je Milouš Jakeš, který tam hraje sám sebe. Ve svých 96 letech rekapituluje svůj život, nikdy nepřevlékl kabát a tvrdí si to svoje, co tvrdil vždycky. Dokonce ho zavezli na onen Červený hrádek, z kterého před léty hřímal směrem k lidu. Dnes je z Hrádku ruina. Jak tam stál jako nynější stařík, bylo mi ho až líto. Říkal jsem si, starý člověk, co teď už. A potom řekl naprosto otevřeně větu: "Pracovní tábory jsou dobrá věc". Kdyby to řekl dvacetiletý kluk, řeknu si ok, nevíš, co mluvíš. Když to řekne devadesátiletý člověk, který byl v podstatě celý život u toho a musel vědět, co se v těch táborech odehrává, nezlob se na mne Tatínku, ale tohle je na úder Thorovým kladivem do ksichtu. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Ale já bych mu jednu vrazil aspoň za všechny, kteří v těch táborech zahynuli. Jak tyhle věci s odpuštěním vnímáte vy, Banjo, Fazzy, Petře, Caine-Mi nebo kdokoliv jiný? Myslím teď vaší osobní zkušenost, ne zas nějakého školeného křesťanského řečníka z pódia s mikrofonem a předem připraveným projevem.
Předchozí dny od zdejšího posledního Fazzyho příspěvku jsem se styděl. Já, my, věční hledači pravdy od Janů Žižků skrz Radegasta až do krajiny Ásů a Fazzy si jen tak s lehkostí napíše: "Pro mě je zásadní, že se to líbí mojí Zuzance". Cožpak v té větě není všechno? Není pravdou, že kdybychom si tohle každý řekli před každým svým rozhodnutím, kolik starostí by nám na světě ubylo? Mělo by pak zlo ještě šanci? Ty jsi Fazzy tak opravdový a tolik básníků se na to po nocích snažilo přijít. Pak Banjův příspěvek o kytaře, řečený opět tak lehce.. A já tu třískám takovými těžkými tématy, které za sebou nechávají rány..
Toho 4.října, když jste hráli Caine-Mi na Notování v Praze jsem byl jen kousíček od vás. Na Vítkově jsem se Jana Žižky ptal jak to bylo teda s tím Touškovem, chtěl jsem mu pohlédnout při tom do očí (oka), ale byl moc vysoko a stejně mi neodpovídal. Dva dny na to jsem byl s potomstvem na pouti u Břevnovského kláštera. Již od roku 993 tam v pivovaru sv.Vojtěcha vaří svůj mok. Představoval jsem si skromné čtyři kolotoče u kostelíčka, ale tahle představa byla zcela mylná. Až den poté jsem se dozvěděl, že jde po Matějské pouti o největší podobnou akci v Praze. Okoštoval jsem tedy dvě světlé dvanáctky s jemnou hořkostí a to už mě můj pubertální moskyt tahá za rukáv, abych s ním šel také nějaký ten kolotoč zkusit. "Inu, proč né synu", otřel jsem si rty od pěny a vyrazil vstříc koníčkovému kolotoči. "Tady néé, to je pro mimina", praví syn. "Máš pravdu, holoto marnivá", povídám synkovi a ukazuji směrem na Ruské kolo. "To je nic moc" praví junák a ukazuje na cosi co vypadalo takto: http://nd04.jxs.cz/804/603/c20573985a_70746946_u.jpg a jmenovalo se to Kamikaze. "Chtěl bych, dá li Bůh, ještě nějakou tu chvíli požít statečný Jochene", odmítám toto pozvání a směle zamířím k obří, houpající se lodi. "Tady je naše atrakce synku, my měli v mládí takové houpačky - plechové lodičky, ve kterých jsme trávili odpoledne, podobně jako ty dnes na Playstationu" a zakoupil jsem dvě jízdenky po osmdesáti korunách. "Ti největší z Vikingů se plavili vždy na špici!", rozšiřuji synovi jeho obzory a tam s ním také usedám. Za letitého hitu Modern Talking se ta obrovitost rozjíždí a já přestávám pozvolna mluvit. Během asi dvou minut se plavidlo dostalo do fáze, kdy bylo natočeno kolmo k zemi a to se opakovalo během následujících pěti minut mnohokrát. Bezpečností tyč, kterou měli jiní před sebou já měl při své výšce pod koleny. Visel jsem tam jak netopýr, mé Thorovo kladivo na krku vlálo do větru společně s mými vlasy a vysokým altem jsem začal zpívat první arii z operety "Ave Maria". Po promítnutí celého mého života před mýma očima se kolos zastavil. "Jsem již stár synu", pravím vysmátému adolescentovi a vratkou chůzí odcházím směrem ke křoví. Píšu to proto, že nikdy nevíme, kdy se to s námi zhoupne a kdy budeme kolmo k zemi. Je jedno, co nám k tomu budou hrát a co si u toho budeme zpívat.
Ale vraťme se k tématu odpuštění. Proto bych se dnes rozloučil písní o všech dívkách s papírovými krabicemi:
https://www.youtube.com/watch?v=Bpf6WvpX9AY
