Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: Banjo () vloženo:01.02.2017 06:48:02 Nazdárek Caine! Tak jsem si myslel, že včera pokecáme, a ty ležíš jako ten Lazar... Ač se dle Bible sluší nemocné navštěvovat, já zatím navštívil jen tvoje stránky s přáním brzkého uzdravení. A odehráli to kluci s Bavrem docela zajímavě. Aber die Koncen... To se vždycky tak 10 taktů navíc domlouvali a signalizovali, aby skončili přibližně spolu. Zdá se, že Hledači pokladů si už našli cestu na standardní playlist. Zato na nový kus Všichni proti všem si zřejmě bez tebe netroufli. od: Víťa L. (xcd@email.cz) vloženo:31.01.2017 15:17:51 Caine, raději reaguji hned, je to moc důležité a na závěr Ti řeknu jednu věc, kterou jsem nikomu neřekl, i když se mě na ní mnozí ptali. Copak může Bůh zešílet? To si z toho textu vyčetl? Tomu zoufalému člověku se ve chvíli jeho volání zjevil Bůh jako šílenec! Bůh, jediná jistota a jediná naděje! Proto jsem napsal, že odtud už není kam. Snad už nemusím podotýkat, že šílencem byl ten člověk ne Bůh. Mít v ruce sekyru a rozkopnout dveře katedrály je opravdu velký rozdíl. Držím-li v ruce sekyru, patrně chci někomu ublížit. Ale onen člověk rozrazil dveře katedrály, protože už nevěděl kudy, protože byl na kraji zoufalství a potřeboval odpověď, tady a teď. Nebo... Vzpomněl jsem si na mého známého, taky hrál v kapele, pořádal koncerty. Pohodový kluk, měl dvě malé děti. Jeden den ho našla jeho žena viset na provaze. Bez jediného slova na vysvětlenou. Tehdy na Facebooku napsala mimo jiné moc krásnou větu: "Jak málo jsem Ti říkala, že Tě mám ráda". Taky možná utíkal po těch svých schodech kdesi nahoru, kdesi v tom jediném zatmění potřebujíc rychlou odpověď, takovou první pomoc. Nepřišla. Možná stačil jediný záblesk naděje, třeba píseň nebo vycházející hvězda na nebi. Když jsem v roce 1997 seděl sám na zemi v prázdném bytě a nevěděl co dál, najednou se ve schránce objevil dopis. Od Tebe. Ty sis na mě vzpomněl, ačkoliv jsme si předtím jen nějak vyměnili adresy, jako se spoustou dalších lidí, co jsem už nikdy nepotkal. Caine, já od Tebe nečekám žádná rozhřešení nebo rady na ty zběsilé úvahy tady, já se chci pouze podělit o své skutečné zázraky z nicotné, možná černé duše, která jak přišla, tak odezní, ale je mi moc líto nechat ty myšlenky jen tak vyšumět. A zároveň se dozvědět něco o těch Tvých třeba prostřednictvím Tvých písní. Píšeš, že ten text ti přijde jako "záznam kamery z psychiatrické léčebny". Ale cožpak jsi neřekl v jednom ze svých předchozích příspěvků, že "každý z nás je možná takový hendikepovaný muzikant"? "I vůči němu našim mo..mentálním indispozicím"? Je jedno jestli se k tomu pokoušíme hrát na kytaru, kladivo nebo vrtačku. Jde o to jen nehrát falešně, zpívat zevnitř a musí existovat aspoň jeden bod, kde se ty naše "etudy" protnou. Aspoň já ho hledám, pokud jsem se spletl je to má vina, ale o něco jsem se aspoň pokusil. Ještě pár slov k těm seriálům, které jsem zmínil. Asi před rokem jsem udělal takový pokus, že jsem večer zapnul televizi a pokusil se na ní dívat celou noc. To byly takové hrůzy, že se doteď nemůžu vzpamatovat. Mimo jiné i ty dva mnou zmíněné pořady v předchozím příspěvku. Asi špatná chvíle, tak jsem to druhou noc zopakoval. Po čase ještě třetí. Na čtvrtou noc už jsem neměl sílu. Ale to vůbec ještě není celé. Pak totiž přijdeš do práce, kde se půl dne rozebírá, co bylo v 3156 dílu Ulice, pak si doma otevřeš internet, kde na Tebe vykoukne stěžejní informace komu na vernisáži spadla podprsenka, při zprávách na které se dívá večer žena se jen sečtou čísla obětí a jede se dál. Je cesta zavřít se do své ulity, ale já blb si vždycky vybíral tu složitější cestu, abych se z ní mohl více naučit. Nemůžu za Tebou do korun stromů, protože myslím na své bratry tady dole, co by mohli jednou rozrážet dveře katedrál. Ale zpět k tomu textu. Asi by se neslušelo Tatínkovi říct, jsi svině a já Tě nechci. Ale jsme jeho nehodné děti, které se ptají: "Co tohle znamená"? "Proč to tady je a v takové podobě"? A tatínek nikdy neřekl, na to se nekoukej, tohle neexistuje. Tatínek mluvil. A teď tedy k tomu mému tajemství. Když jsem zahrál kupříkladu v kostele Českobratrské církve Evangelické ve Strakonicích píseň Čert, paradoxně ty jsi po téhle písni tleskal nejvíc. Byl to jeden z mých posledních koncertů, ten úplně poslední byl někdy v roce 2006, pak jsem položil kytaru pod postel a vytáhl ji až letos. Ta píseň je mimo jiné o tom, že člověk má v jednu ráno na stole své osmé, zvětralé pivo, hrabe se v popelníku a když věštkyně můžou věštit osud z lógru od kafe, veští v tom popelu v popelníku osud svůj. Pak se jde vymočit a před WC narazil na hajzlbábu, která mu za 5 kč vyvěštila z dlaně, ať se vykašle na Boha, že ho nahoře stejně nikdo nečeká. Inu, vykoná tedy potřebu, pak se vrací zpět a opiven uzří u pultu stát čerta. Poví mu, i přes onu věštbu, že se do pekla nechystá, že půjde do nebe. "Čert se v páru promění, to by člověk nesved, ještě předtím zaskřehotá: Jen aby ses nesplet!". A tak usedne opět ke svému popelníku kde přemítá, má-li věřit Pánubohu nebo hajzlbábám. Pak se podívá z okna ven na ulici a uvidí vprostřed křižovatky tancovat nahého proroka. To je scenérie, co? Nejdůležitější je ovšem ten refrén písně s otázkou: "Jak půjdeme zpátky?" A nyní to nejhlavnější, proč jsem v roce 2006 s hraním skončil a doposud nezačal. Zřejmě to bylo opravdu příliš na ty lidi v kostelích, na farách atd., asi je opravdu složité pochopit proč takhle činím, lehčí bylo pro ně asi přijmout, že to už je příliš. Taky mi bylo líto těch, kteří tomu nerozuměli a odcházeli rozladěni. Na folkové akce to zase byly moc těžká témata, na které nebyli zvyklí a znáš to, lidi se dnes chtějí víc bavit než těžce přemýšlet. Asi by nebylo těžké změnit repertoár, hodit tam nějaké veselé rýmovačky pro většinu lehce stravitelných a vítaných, ale to já neumím. Proto jsem to zabalil. I když už nikde jako písničkář nekoncertuji, dál budu hledat své cesty a možná mě uvidí tancovat vprostřed křižovatky zase někdo jiný. Ta píseň nás, hendikepovaných muzikantů pod kamerami psychiatrických léčeben hraje dál a jsem za ní rád. Na záznamu pak budu já, Kolumbus 40644, spousta dalších a taky ON. od: Caine () vloženo:31.01.2017 03:33:17 PVV: Díky!!! Víťo, pokusím se přece jen reagovat na tvé minulé povídání. Sám za sebe, protože i ty v něm oslovuješ hlavně mě a zřejmě jako empatický člověk vnímáš, že Sasanka už se spíš začíná odvážně přiklánět k názoru apoštola Pavla, takových debat se nezúčastňovat :-) Totiž k tomu, že i očividným nesouhlasem s některými hloupými texty, jim paradoxně můžeme přidat na vážnosti. Asi jako jistým pochybným televizním seriálům, či reklamám, na které sice každý nadává, ale tím je i každý zná! Jenže já ti odpovědět musím. Ani ne tak kvůli tomu, co cituješ, co obhajuješ, jako spíš kvůli tomu, kým jsi ty. Pro mě. A kvůli tomu, jak mi přijde až děsivé, že tam, kde píšeš něco sám za sebe, působí to jako přátelské podání ruky, jako lidská tvář za slovy s poetickým, jemným stylem vyjadřování, ale sotva vložíš do svých úst tyhle... promiň, připadá mi to jako "záznamy průmyslové kamery z psychiatrické léčebny", pak najednou jakoby někdo cvakl vypínačem a všechna poezie je rázem pryč! Z lidské tváře je nelidská, z jemného, kultivovaného stylu vyjadřování zůstává nesrozumitelný křik a tma. Peklo, které je pro toho, kdo tvými ústy pak mluví, najednou reálnější než milující, osobní Bůh, co právě kvůli tobě do skutečného pekla vstoupil, aby mu vzal onu fascinující, hypnotickou moc! Ty to možná vůbec nevidíš, ale tak ostrý zlom je najednou ve tvém vyjadřování. Promiň, já zase vůbec nevidím rozdíl, natož nějaký ostrý zlom mezi těmi, co se ohánějí sekerou a těmi co "jen" rozkopávají dveře katedrály! Když obhajuješ myšlenku, že Bůh - Stvořitel všeho co je... skutečně opravdické, dokonalé, krásné... (vždyť stačí jediný pohled na noční oblohu a člověku to bere dech... a to je teprve začátek!), když obhajuješ, když vůbec bereš vážně myšlenku, že by takový Stvořitel mohl zešílet, tak mi to připadá, jako kdybych vstoupil do hodiny matematiky, kde by byly všechna čísla zrušena, ale někdo mě přesto nutil počítat vzorečky, protože... je přece hodina matematiky! Ne, k takovému uvažování vážně nejsem dobrým parťákem. Ale jednu věc ti musím říct, abys nežil v omylu, nebo iluzi, co se mne... a možná i mnohých dalších týče: Ten text... víš, kdybys ho tu netlumočil ty, vůbec by mě k žádné úvaze nepřiměl!!! Tím si můžeš být jistý. Na světě je spousta pochybností hnusu a tmy. Ale ta člověka nikdy neinspiruje!!! Možná tobě nebeský Tatínek vložil na srdce se v ní teď brodit a hledat... nevím co. Ale mně ne! Jsem vinen, to přiznávám. Mimo jiné i tím, že mám k dispozici vodu k pití, ale dokonce i ke splachování. Jsem vinen, že dýchám čerstvý vzduch zdarma, zatímco jinde se děti v továrních halách za mrzkou mzdu dusí jedovatými zplodinami. Jsem vinen, že můj vlak se se mnou tentokrát ještě vrátil... A přece i já si dovoluji mluvit i citovat. Čím srdce přetéká, tím totiž opravdu dřív nebo později ústa mluví! Ne, nedělám si iluze, že by slova odsouzence mohla někoho zachránit, to už tady vysvětlil PW, ani ne proto... jak zase obhajuješ své přetlumočené mapy tmy ty, že tím můžeš někoho varovat, ale mluvím, abych projevil vděčnost. Ne, vlastně ani to z vlastní síly nedokážu. Jen se těmi slovy snažím dělat si po cestě takové malé značky, co "mi"... co nám snad můžou občas připomenout, že máme být Komu a za co vděčni! Ježíš se s (ne)jedním takovým posedlým člověkem, co rozkopával dveře katedrál a pak už i hrobek, setkal a skončilo to, jak by nikdo nečekal. Udělal z něj svého prvního "misionáře"! Svědka mezi těmi, co Božího Syna nakonec požádali, aby šel pryč! Ne aby i z nich vyhnal jejich "démony", ale aby už odešel pryč! Tolik lpěli na svých "prasatech". Ten příběh je tady... (Mk.5,2-20) v překladu 10pé. A možná... tak mi napadá... co když právě proto, že když jsem nevěděl... že když tentokrát ani Assa nevěděla, co ti na ten text říct, musel odpovědět Tatínek sám ;-) ₂Jakmile Ježíš vystoupil na pevnou zem, ihned proti němu z hrobů vyběhl vnitřně rozervaný, šílenstvím zmítaný člověk. ₃₋₄Bydlel ve skalních hrobech, už nebylo možné ho ani spoutat a uklidit z dohledu. Dřív ho drželi stranou a zkoušeli uvěznit. Míval okovy na rukou i na nohou a pro větší bezpečnost ho ještě kotvili řetězem ke skále. Ale on se pokaždé nelidskou silou osvobodil. Pouta rozlámal, řetěz vytrhl a teď... teď už se nedal ani polapit. ₅Ve dne v noci tančil mezi hroby, vybíhal na kopce a jako opilci křičívají do noci i jeho hlas se nesl po celém kraji, když sám sebe trýznil kamením. ₆₋₇Už z dálky viděl Ježíše připlouvat. Zuřivě se k němu rozběhl, ale najednou padl na zem a jen chroptěl: "Hej! O mě se nestarej, rozumíš, Synu Boží! U všech mocností, mě nech na pokoji!" ₈₋₁₀Ježíš totiž právě vyslovil příkaz: "Temnoto, která jsi uvnitř! Vyjdi ven na světlo a toho člověka nech na pokoji! Jaké máš... označení?" "Generace! Jsou nás tu už celé generace!" A ústy onoho člověka pak velice škemraly, aby je nevyháněl z tak požehnaného kraje, kde se živého Boha už zřekli. ₁₁₋₁₂Tam, na svahu kopce se páslo obrovské stádo prasat. Ti démoni z nitra člověka žadonili: "Pusť nás aspoň do těch sviní. Budeme jenom v nich!" ₁₃Ježíš jim to dovolil a tak se zlo přesunulo z toho člověka do sviní. (Mimochodem, podle vědeckých výzkumů je právě prase prý geneticky nejbližším příbuzným člověka!) Ale v tom asi dvoutisícihlavém stádu se náhle začala šířit panika. Bylo to úplné davové šílenství. Těla padala ze srázu kopce do jezera a většina z nich se utopila. ₁₄₋₁₇Pasáci (těchto "genetických podlidí") utekli hrůzou a běželi všechno nahlásit. Z města a okolí se sbíhali zvědavci i příslušné zásahové jednotky. Lidé chtěli vidět co se děje na vlastní oči, ale když pak spatřili Ježíše a vedle něj toho bývalého šílence, jak tam sedí... je normálně oblečený a má živý, jemný výraz ve tváři, dostali strach. Podivný strach... ze "svatosti"! Kam až tohle může zajít?... říkali. A očití svědkové té události s prasaty si přisazovali: O co asi teď připraví nás?! Nakonec se všichni shodli, že nejlepší bude, když podají oficiální žádost, aby jejich kraj neprodleně opustil. Koneckonců... co jim tu vlastně chybí? Nežijí si až tak zle, aby museli u Boha škemrat o milodary! ₁₈Když potom Ježíš nastoupil na loď, prosil ho ten bývalý posedlý, aby odsud mohl vypadnout s Ním. ₁₉Ale On mu to nedovolil. Řekl mu: Naopak! Ty se vrať domů a všem to vypravuj, jak velké věci pro tebe udělal Bůh, který jedná, který není mrtvý! A vypravuj o jeho slitování i nad těmi, co o Něj nestojí! ₂₀Ten chlápek poslechl a svědčil o tom, co Ježíš udělal! I pro něj - pro takového... no, vždyť všichni vědí, kým býval. (Neschoval světlo do skříně, jak jsme si četli nedávno, dokonce ani pod peřinu... kterou si teď mohl konečně dosyta užít). A všude tím, co říkal působil pěkný poprask. A jak my? Myslím nás, co jsme tu taky museli zůstat... od: Víťa L. (xcd@email.cz) vloženo:30.01.2017 17:34:03 Ahoj Petře, děkuji Ti moc za tvá slova. Já je přečetl hned, jak si je sem na zahrádku napsal. Jen jsem nějak nevěděl, jak odpovědět. Není to jednoduché. Když se podívám na ten poslední písňový text, co jsem zde do záhonků vložil, přišel jsem na to, že odtud už není kam. V téhle chvíli už je člověk opravdu moc vysoko a jediná cesta je jen skokem zpátky dolů. Když za tábor přijdeš jen ty sám a Bůh a ten se Ti svěří, že zešílel, tady cesta končí. Jen prosím ať se nikdo nesměje, protože každý mluví svými slovy a svými skutky, které mají svůj důvod. Možná nejsem ještě tak vysoko, ale musím žít všední život zde na zemi a komunikace s dnešními obyčejnými lidmi je pro mě daleko obtížnější, než trávit večer potemnělou death metalovou deskou plnou děsivých příběhů a chmurných myšlenek a pak ve tmě komunikovat s Bohem. Protože peklo je, ale lidi, co si uvaří po večeři kafe, k tomu si pustí Sběratelé kostí plus Výměnu manželek, to je to šílenství. Děkuji Ti za Tvé věty, není to naše starost jak píšeš. Píšeš, že se neznáme, ale já Tebe možná znám. Posílal jsem Ti po hvězdách za noci příběhy. A teď jsi mi poslal ten svůj. Myslím na Tebe a těším se na další shledání s Tebou, s Banjem, s Caine-Mi a ostatními zahradníky v tomto klidném záhoně.. od: PVV () vloženo:25.01.2017 13:34:11 Ahoj Víťo. Možná jsem jsem pochopil o čem píšeš. Třeba o té nesmlouvavé touze pomáhat hledajícím? Já totiž ten sžíravý pocit vlastního utrpení při pohledu na trpící a volající znám. No a ve zkratce řečeno - po několika marných pokusech vnést světlo do temnoty volajících a vlastní bolesti z jejich odmítnutí a výsměchu, mi ten jenž všechno stvořil, dal slovo. :Není to tvá zodpovědnost. Spasení je Můj! dar milosti nikoli tvůj. - No a protože to bylo slovo Hospodinovo, mé utrpení skončilo. Jako když mávneš kouzelným proutkem. Jako když po umrtvení přestane bolet zub. Já se od té doby za ty lidi modlím. Ne z povinnosti, ale stále z toho soucitu v srdci. Ale už vím, že Svatému se nic z rukou nevymklo. A jejich hledání je stejně tak drásající jako bylo to moje. A je proto důležité. Ta žízeň je důležitá. I to šílenství. Každá válka je šílenstvím, kde je rozum, duše a srdce smrtelného človíčka rozerváváno na kusy jako po šlápnutí na minu. A tato válka zuří uvnitř nás. U někoho je už v klidnější fázi a u někoho je to k zbláznění drtící pohled do opakované smrti a zrození s nejistým výsledkem, jestli to přežiju. O tomhle něco vím. Vážně. O to horší je pochopit, že jediný člověk, kterému můžu opravdu pomoci, jsem jen já sám. Za ostatní se mohu jen modlit, popřípadě podržet v pádu, když si o to někdo řekne. Ale jinak, musím přiznat právo na tu bitvu každému, kdo má odvahu vybočit z davu a razdat si to s ďáblem jen sám bez obecenstva na poušti vyprahlosti, jako tím prošel i Pán Ježíš. Ano. Právo na návrat jak zpívá Caine. A sám za sebe si tak trochu myslím, že Boží přítomnost v životě člověka je možná tou odměnou za tu odvahu a kuráž do toho jít jen sám za sebe. Tak to mě napadá k tobě brácho Víťo. Snad jsem si zapolemizoval k prospěchu..... a nejen tobě. PVV <<  / >>  Celkem 4090 vzkazů