Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: Pvv () vloženo:22.08.2020 19:39:36 Charakteristika parazita. Infiltrace funkčního organizmu. Přizpúsobení a maskovaní se jako jednotlivé buňky organizmu. Pomalé ale za to soustavné narušování organizmu. Po milimetrech. Rozbití základních hodnot. Dezinformace. Teologie. Tedy vysvětlování příčin a následků podle předem určené doktrýny. Rozložení organizmu a uvedení v jeho zmatek. Do zmatku vnést řád, který sipe peníze do kasy parazita. Takto se chová každý parazit na světě.Vrchol tohoto parazitizmu je dogma. Které říká. Človék je pánem všeho tvorstva a zároveň je stižen dědičným hříchem. Tyto dvě základní dezinformace jsou základem veškerého zmatku a dezorientace. Chaosem je označován původní Boží řad, který nemůže nikdo pochopit. Natož někdo, kdo si usurpuje právo být prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Jsouc sám člověkem.Naštěstí ještě existují kultury, které ještě neopustili přirozenost,a které nám jasně ukazují co se děje. od: Pvv () vloženo:22.08.2020 18:44:46 Ahoj Víťo. Víš jak to připadá mė? Stejně jako kdysi byli lidé schopni rozbíjet stroje, protože jim brali práci, i dnes možná lidé rozbijí a zapálí nástroje, protože jim skrze muziku někdo importuje do jejich světa něco co nechtějí. Jak jinak se dívat na ty záběry? Já si myslím že Ježíš tam byl. A neměl jinou možnost jak udržet ve svobodě mexičany, než uplést bič a vyhnat kupčíky z chrámu. Neznám tu kapelu co tam měla hrát. Ale jedno je vidět. Hodně velkýmu množství lidí se to evidentně nelíbilo. Toliko za mne. od: Caine-Mi () vloženo:22.08.2020 18:17:16 Ahoj Víťo. Zas kousek blíž! Díky. Ten "noční autobus"... možná byl jen ve snu, ale i tak nám připadá, že jsme v něm někdy jeli! Nebude ti vadit pár postřehů ještě i z jiných sedaček? Kdyby se nám podařilo zakreslit je do společné "mapy", třeba by se pak ta trasa pátrání po "zmizelém" Ježíšovi zase trošinku víc vyloupla. A jestli ne... promiň... možná šlo o úplně jiný autobus... ve kterém On shodou okolností taky frčí ;-) Takže co vlastně víme: Ze spolehlivých pramenů, že tajemný On jezdí průběžně asi každým denním i nočním autobusem! Ve všech městech! I to, že platí jízdné! Jelikož právě na porušování "dopravních" předpisů Ho chtěli majitelé dopravních podniků vždycky nejvíc nachytat. Marně. Víťo, ale ještě předtím by bylo dobré, se ti taky k něčemu přiznat: Než Ježíš z toho nočního autobusu vystoupil, dost významně se na nás podíval a "mi" na chvíli úplně ztratili svůj "neomylný" orientační smysl a (sebe)jistotu... To už jsme vážně tady? A tak jsme vystoupili za Ním. Tím se nám dostalo přinejmenším dost času na to se trochu zastavit a popřemýšlet. Mimo jiné i o těch věcech, cos psal v dopisech... a taky tady teď. Víš, jen málokdo z lidí, co známe, má tvoji schopnost rozbouřit v naší rybí dvojduši přívalové vlny a jindy ji naopak klidně minout, aniž by se vzedmulo jediné šplouchnutí. Někdy ti táááááák moc rozumíme, až si říkáme, jestli nebudeme ze stejného uhlí(ku) a jindy... jindy řekneš jinou věc a "mi" se cítíme úplně cizí! Z cizí (agro)kultury, možná dokonce z druhé strany barikády. Kolikrát nás tvoje příspěvky vyprovokovaly k okamžité mobilizaci sil a kázání na poplach. Kolikrát z nich šla hrůza taková, jako z chňapavých prstů novinových titulků, co člověk může zahlédnout přes rameno cestujících právě jen v (půl)nočním autobusu... města Guadalajara. A tak jsme raději otočili hlavu jinam. Někdy nám připadá tvůj smutek blízký. I ta touha po jakémkoli světle na konci tunelu. Ani ne po velikém reflektoru... slávy a obdivu, stačila by aspoň mihotající svíčka ujištění, že přece i tma tam na druhé straně musí mít nějaký smysl! Jinak nemá smysl snad už nic! A jindy ti zase tak moc nerozumíme! Hlavně v touze znovu a znovu se do té tmy dobrovolně vracet. Až si říkáme, že asi nemá smysl se k tomu všemu vůbec dál vracet. Kolikrát už jsme jen v Duchu prosili. A děkovali. A věřili, že určitě Táta, ten pravý, Ten co nás skutečně přivedl na svět - ne ten, co naše semínko jen zasadil do mateřské hlíny a co je tak fakticky spíš jenom naším starším bráchou... že náš skutečný Táta má už z podstaty věci, z podstaty svého tvoření schopnost rozumět i někomu, komu "mi" nerozumíme ani za mák. Natož za zrníčko hořčice :-) Pro skutečnýho Tátu, má každej jeho kluk (a holka), co se Mu vrací domů skutečnou cenu! Copak Ježíš neříkal: Vždyť přece ani vy, ač zlí, neublížíte svým dětem a nedáte jim hada, prosí-li vás o rybu (ta symbolika je možná v biblickém textu záměrně!)... co teprve váš skutečný Táta! Cosi se zadrhlo, spojení se přerušilo. Čekáme uznání od fyzického táty - nejstaršího bráchy, někde hluboko nám všem chybí zájem od druhých lidí... abychom mohli být potřební a užiteční i sami za sebe! A TEĎ SE ZKUS NA SEBE PODÍVAT OČIMA, JAKÝMA TĚ VIDÍ TÁTA! Ok(n)em Ježíše Krista! Je to tak jiné! Tak překvapující... až bláznivé!... zaslechli jsme v autobusu. Někdy, když blbě vystoupíme a musíme čekat na další jeden, dva, tři... první ranní spoje(ní), zahlídneme leccos. Třeba i poustevníka Petra z Vechtru, jak zpívá davům na stadionu o osamění... potulného lodníka jménem Ježíš Kristus. Jindy se bavíme v náhlém návalu představivosti nad tím neobvyklým televizním přenosem komika Karla Šlitra... v prime time na komerčním kanále, jak se při výkladu Ježíšových podobenství (nepřerušeném ani jedinou reklamou!) i průměrní diváci (ch)lámou! Jindy vidíme Fazyho2 vyučovat svůj vlastní styl na jazzové škole v Berkeley :-D A černoši nevěří svým uším :-))) A teď se podrž! Nedávno jsme zaslechli i ohlušující ticho, jaké nastalo mezi publikem na metalovém festivalu v "Mexiku", když před rozvášněný a zároveň ustrašený dav přišel Víťa L. jen tak sám, s neozvučenou kytarou od mámy a zpíval... o odpuštění!!! A pak, na malý oka-mžik, v malém prostřihu "kamery" jsme tam zahlédli i jeho fyzického otce a vlastní ženu... jak jim tečou po tvářích slzy! Šílenost? Že by se až tak na nás mohl někdo dívat? A přece se to děje! Máš pravdu, nemáme morální právo po Něm žádat zaplacení jízdného, když už zaplatil tolik... a přece za nás platí i v tom nočním autobusu! Díváme se na sebe jako na "dědečky", kterým zřízenec už už chystá plachtu přes hlavu a cedulku na palec u nohy. Ale Táta skrze Něj vidí dědečky jako děti, co si hrajou a pak běží domů. Vidí posledního bezdomovce, jak vlastníma rukama a s láskou staví domov pro osamělé matky. Vidí nejlacinější štětku z ulice a její Syn ji oslovuje "matko Terezo" a tvrdí, že kdekoli se bude hlásat toto evangelium, bude se mluvit i o ní!. Nekalí vodu, když poslanec, co emigroval s vytunelovanými melouny na Floridu, je teď veze zpátky na lodičce s imigranty. Slyší v duchu i dosud nesloženou melodii na text vyznání viny. Žehná církvi, která svůj majetek a energii vytrvale vrací státu. Vidí věci v minulosti i budoucnosti. Diogéna bez sudu, obávaného šovinistického vůdce Saula, coby největšího apoštola všech národů Pavla... Tuhle jsme šli z autobusové zastávky jen tak po chodníku sloužící zároveň i jako stezka pro cyklisty. Zhruba v jedné třetině byl rozdělený tlustou bílou čárou. Menší část pro chodce, větší pro kolaře v obou směrech. Drželi jsme se za ruku, a tak byli malinko širší a štrejchali pomyslnou "rozdělovací třídu". Najednou se za námi zničeho nic ozvalo prudké zazvonění. Lekli jsme se a uskočili. Kolem po prázdné "dálnici" profrčel elastický cyklista, aniž by zavadil pohledem nebo se dokonce usmál. Prostě nám jen vrátil to, co jemu dělají jindy auta. Je to takový zákon "padajícího lejna". Ti, co byli nejvíc šikanováni, nakonec sami šikanují. Ti to nejvíc toužili po naději, nakonec neodpustí. Děti se dušují: Takoví jako naši my nikdy nebudem'! A pak si ani nevšimnou... Je to někde hluboko v nás. Ten virus v sobě už nosíme každý! Dokonce se s ním geneticky rodíme! Virus potencionálního Hitlera, virus potencionální zombie! Nejsme jiní! Všichni spoléháme na to, že v našem případě nebude průběh až zas tak zlý. Že už jsme dost promoření... Všichni křičíme: SVOBODA! A myslíme přitom na sebe. Ke Kristu neutíkáme kvůli vznešeným cílům, ale ze strachu! Sami ze sebe! Dokáže někdo tenhle "přírodní zákon" vůbec porušit? Víťo, ty přece rozumíš řeči ptáků... minimálně havranů v parku, ty rozumíš řeči kopců, soch ve zdi... o tom všem jsi tu psal! Řeč ohně zas není o tolik jiná. Nemůžeš-li se z nějakého důvodu na to, co tě trápí zeptat přímo Ježíše (třeba jestli i tam na festival v Mexiku měl odvahu přijít a proč aspoň něco neřekl), pak... začni u toho ohně. Ten ti pořád ještě uvnitř hoří! Nebo alespoň doutná! I ptáci, i kopce, i kámen ve zdi... slyší Stvořitelův hlas! To jenom my, lidi ne! A pro lepší alibi si ještě vzájemně namlouváme lži o evolučním perpetu mobile! Je přece "vědecky" probádáno, že nic člověku v jeho orgánech nechybí! Žádná stopa po DNA přímé linky na Boha! Vysvětlení je pak nasnadě: Nikdy žádné takové spojení neexistovalo! Asi jako vybájená Trója... Než ji nějaký realitou nepoučený snílek vykopal. A co když i nás vykopal nějaký "Snílek" doslova z prachu země? Ne, byla to šťastná shoda okolností a basta! A milióny let samozřejmě! Zvířata, kopce ani sochy ve zdi nemluví! Leda tak k dětem. Čistě teoreticky... co když ale místo evoluce probíhá ve skutečnosti devoluce! Devoluce stvoření?!!! Našim dědům připadalo hrozné i jen pomyšlení na to, co tátové už brali jako přijatelné, my už jako normální a naše děti... Máme v rodině pradědu, co vyráběl hudební nástroje. Housle, harmonia... Byly krásné! Pro jeho děti praktické, pro naše rodiče nostalgická památka od mámy (na které je třeba utírat prach)... My punková generace jsme je v telecích letech rozmlátili! Ale pak nám to přišlo líto a některé zase slepili. Po nás přicházejí jiní sekáči! A ti se jen tak u nostalgie nezakecají! Ať už na tom a nebo onom "průkopnickém" "festivalu". Blbost? Že v civilizovaných zemích přece máme řádnou pořadatelskou službu? Možná? "Oheň" ví. Kdysi jsme si zapsali do deníčku: Obludnost naší situace z pohledu Bible je v tom, že "hřích" vstoupí do člověka a pak jedná skrze něj! Když je ale člověku po zásluze odplaceno, netrpí tím ten hřích, ale člověk! Je to jako s generálem, co pošle vojína do bitvy. Raněn nebo dokonce zabit je ten vojín, ne generál! Víťo, někdy nám připadá, jako bys vytahoval z rukávu schválně nejčernější tmu, abychom se všichni už konečně probrali! Protože... známá věc... člověk vždycky zbystří, když se děje nějaké zlo, nějaká křivda, špatnost, když je někomu ubližováno... Zatímco když se děje nějaké dobro, odpuštění křivd, laskavost, když je s někým zacházeno milosrdně, tak usínáme. Jasně, to není vynález metalu. I country s tím už pracovala. Stačí si nechat přeložit Johnyho Cashe... a nebo u nás klasiku Greenhorny 71 a 72. Navenek to působí tak vesele, skoro jako generál Laudón jede skrz vesnici... ale když si pak ty texty přečteš samotné, je to samá smrt a zmar... Ale dávno před country už tu byli středověcí potulní bardi a jejich kruté balady... a tak pořád hlouběji, až k prvnímu "jablku" a první "kytaře". Kdyby se v Bibli tolik nepsalo o "nové písni", co ji zpívá ta trapná partička zdecimovaných a přece vděčných kolem Mesiáše - Beránka, asi bychom ani nevěděli, že to jde možná i jinak. A bez unudění! ;-) Tohle ti píšeme, Víťo, abys věděl... že víme. Ale že, žel, nejspíš i přes všechen tvůj nepopiratelný talent vyprávět příběhy, při kterých se neusíná, nebudeme "mi", ani nikdo jiný z lidí, nikdy schopni plně opětovat uznáním, jaké potřebuješ... jaké všichni potřebujeme pro svá uzdravení. Taky jsme tonoucí, co se v tom plácají a stébla chytají... i kdybychom přitom nakrásně citovali "klasiky" :-D To, co jsi nám ale pomohl objevit, nebo co nám On skrze tebe pomohl objevit, je zjištění, že až zas tolik nezáleží na "skupenství" a na tom jestli je voda ve které se právě topíme prvoplánově divoká... nebo zrádně stojatá. Díky i vám všem ostatním, co se nebojíte jít s kůží na... třeba až sem na zahrádku :-) od: Víťa L. () vloženo:19.08.2020 11:11:25 Potkal jsem Ježíše. Kde? Co se ptáte tak hloupě? Bylo to za jízdy jedné noční linky autobusu v městě Guadalajara. Drželi jsme se s Petrem madla a pořádně to s námi házelo. Ale to jsme se ještě neznali. Ani nevím, kde vystoupil. Mexiko je veliké. I ten Ježíš se mi z toho autobusu ztratil. A to vůbec nevím, jestli zaplatil jízdné a kam vůbec jel. Jo, tak, vy to nevíte? V Mexiku jsou na zastávkách autobusů jenom čísla. Žádné časy odjezdů, prostě přijdete na zastávku a buď vám něco jede nebo ne. Někdy přijedou autobusy tři za sebou, jindy si počkáte docela dlouho. To je jako s holkama. Jednou se mi vypravily do garsonky dvě naráz, jedna odjela a ta druhá zůstala. Dvacet minut, pak dvacet dní a poté dvacet let. V autobusech v Mexiku se neplatí jízdné, i když, samozřejmě, že jako jo, ale málokdo ho skutečně zaplatil. Tak už ho raději ani nikdo nevyžaduje. Že já vůl si nevšiml jestli ten Ježíš nějaké drobné řidiči podal. Ale, vždyť už beztak zaplatil až příliš. Jen nevím jestli ho tu všichni znají.. Už jedeme jen dva. Já a vzadu nějaký černoch s bílými sluchátky na uších. Jedna česká punková kapela zpívá, že Ježíš je černý. To ještě opravdu nikdo na Facebook nepověsil článek, že Ježíš z Nazareta byl černoch? Kolik lidí by tomu uvěřilo.. Ale dost hloupostí. Když jsme odešli s mámou od táty k babičce do hor, měl jsem různé záliby. Protože jsem přišel během chvíle o všechny kamarády, když jsem musel změnit základní školu a internet s mobily byly scifi, můj nový a největší kámoš byl kocour, kterému jsem se vždycky mohl vyplakat. To je jeden z důvodů, proč dnes jak jsem psal dřív chodím tak často do hor. Protože vím, že tam na mě čeká a že se jednou zase potkáme. Jen pro zajímavost, pojmenoval jsem ho už tehdy jako děcko Perun. Jak jinak 😉 Druhá věc byla španělská kytara. Tu mi dala máma k narozeninám a byl jsem tehdy celkem zklamán, protože jsem na ní nic neuměl. Máma se mnou moc mluvit neuměla, ale dnes vím, že ta kytara byl dar a odpuštění za všechen její pláč a mlčení, dar, který mi zachránil život. Více než rok, jsem se té kytary nedotkl. A pak jednou.. snad ze šílenství.. jsem zjistil jak se hraje akord Emi. A že když se přejde pozvolna k akordu Ami, lze vytvořit v hlavě melodii. Souběžně s tím jsem i začal psát první texty. Ty úplně první si pamatuji dodnes. Chtěl jsem se držet oblíbené metalové rétoriky, takže první se jmenoval "Herodes" a druhý "Sibyla". Záhy jsem zjistil, že tahle témata se jeví jako vyčerpaná, i když spousta kapel z nich úspěšně ještě čtyřicet let těží a začal psát o něčem jiném. Když jsem pak měl i kazeťák, na kazetu Emgeton jsem ty písně nahrál. Možná bych ji v šuplíku našel, dodnes mám kazet zhruba tři stovky, ale nemám kazeťák. No a pak to o čem jsem psal už mockrát. Rozhlasový pořad Větrník. To byl na tu dobu skutečný poklad. Televize byla černobílá a hrál v ní pouze jeden program, gramofon byl dřevěný, dole bylo rádio s kulatými knoflíky na každé straně a nahoře gramofon, kde jsem si pouštěl svých dvacet desek, které se mi povedlo nasbírat. Dnes si v mobilu pustím ze Spotify cokoliv a kdekoliv. Ale tehdy za mnou přišli oba. Bůh i ďábel. Máma mě nechala celkem brzy jezdit do města na burzy, za což jí sem dodnes moc vděčný. Protože to nebyla jen muzika, to byly i kontakty, rozhovory o tom co kde a jak. LP na zemi na igelitu a za skromné kapesné zjišťovat na co by mi přece jen vyšlo. Dodnes pamatuji jak jsem držel v ruce vinyl Sodom a ptám se prodávajícího kolik za něj chce. Cena 800 Kč byla tehdy šílená. Jsme v polovině osmdesátých let. Takže nic, kde na to vzít. Občas na mě zbyla nějaká ta kazeta, ty byly za kilo, občas nějaké to tričko z Maďarska a nebo taky překlady textů. Skrz ně ke mně oba přicházeli, z hůry i odjinud. V kapesním slovníku jsem lovil slova o čem se to vlastně pěje. Překlady textů psané na průklepovém papíru na psacím stroji stály pět korun. Drsná severská příroda Bathory, ale i pozitiva a naděje Helloween a dalších stovek kapel.. ..Zlatý kříž je poskvrněn nevinnou krví, ale tisíce dalších vztyčujete k nebi.. ..Potomci všech otroků spojení hrdostí, povstávaji z temnot a bolesti. Zlatý, hřmící vůz s rachotem přijede a válečník bouřky a deště, s vlasy bílými jako sníh, s kladivem z ocele vás osvobodí od okovů. A dovede všechny tam, kde se koně volně prohánějí a kde vládnou duše vašich předků.. (BATHORY - Blood, Fire, Death) ..Kolik ještě slz proteče, aby se staly mořem strachu kolik srdcí bude roztrháno v dalším mučení.. Ale než se svět promění ve slunce všechna krutost a násilí na zemi budou pryč.. (HELLOWEEN - How Many Tears) Člověk musel hledat, nic k němu nepřišlo pár kliky a zdarma. Nyní jsem vděčný za všechno, co jsem mohl projít a naučit se. Poslední zálibou, kterou jsem si mohl krátit čas, bylo čtení v jízdních řádech. To nebyl žádný IDOS, ale tištěné, hrubé jízdní řády. Já se v nich učil číst a tlačil to do hlavy. Nezřídka bylo sněhu po okna, já se ještě za tmy trmácel dolů k hlavním cestě, jestli autobus dorazí tak, jak je napsáno. Byly to autobusy RTO, vlečku odpojovali pod kopcem, s ní by nahoru jely těžce. U dveří sedávala průvodčí a vybírala peníze. A já sledoval, jestli přijely přesně, protože, když bylo moc sněhu, nepřijelo sem nic, ani ony ne. Dávno jsou zde ty autobusové zastávky zrušené, ale když tudy procházím, vždycky se posadím u cesty nebo alespoň ohlédnu. Co kdyby přece jen.. Tak co mi zmizel v Mexické lince ten Ježíš, přemýšlím, potřebujeme vůbec nějaký rád? Třeba alespoň jízdní? Nebo je to lepší v tom Mexiku, "ono něco přijede, platit za to nemusím a vystoupím si kde chci". Tolikrát jsem si řekl, že už jsem zažil toho v životě dost. Že už mě nic nepřekvapí. A pořád se mýlím. Když přišly v osmdesátých letech první metalové koncerty a zábavy, děly se věci nevšední. Hlavně, když se na zábavách v roztodivných vesnicích kolem tamních děvčat seběhli bodří chasníci a začali je bránit. Nezřídka se to semlelo opravdu rázně, jindy jsem se s rozbitou držkou potácel k ránu vesnicí sám. Borci snědli cestou do Ostravy psa, po koncertě Titanicu jiní zdemolovali nedaleký hřbitov, na Calibosu se porvali o holku tak, že jeden po ráně nožem přímo na parketu zemřel.. Ale pořád, i když bylo divoko, pořád to snad šlo možná nějak tak pochopit. Co jsem ale shlédl loni ve videu z festivalu z Mexika, na tohle už nemám v mozku kapacitu. Ten první okamžik, když jsem si během pobytu na intru našetřil na první, obehranou elektrickou kytaru Galaxis. A dělaný booster pak zapojil do půjčeného aparátu Delicia! To byl poklad. Nikdy jsem nepochopil, jak člověk může nějaký z nástrojů rozbít. To, co vidím níže na videu je věc, která přesáhla všechny hranice. Přitom z festivalu běžel z odpoledních hodin dokonce stream, Stratovarius hraje koncert a všechno vypadá, jako že v pořádku. K večeru začaly kapely odjíždět aniž by zahrály, protože se začaly bát. Přijít na festival a ... zapalovat kapelám nástroje, to jsem ještě opravdu neviděl. Ale ani to není ještě to nejhorší. Ponechme stranou fakt, že o policii nebo pořadatelské službě zde ještě neslyšeli. Mě možná nerozesmutní to děvče, které škrtá šířkou. Možná ani to druhé, které jí podává papír, aby vše lépe hořelo. Mě je nejvíce teskno z těch stovek lidí okolo, kteří přihlížejí s mobily v rukou a nikdo nic neudělá. Někde běželo i video jak to pódium vypadalo ráno po rozednění. Nechali tam všechno tak. Ten ohořelý aparát a nástroje kolem pódia, zkrátka šílený pohled. Tak pořád myslím na svou první kytaru, se které jsem z léty stíral prach dlaněmi, na svůj první nástroj, který mi dala máma, která neuměla moc mluvit. Na svůj první akord Emi... A tak jedu v tom autobuse a chtěl bych se někoho zeptat, zda-li ten Ježíš na tom festivalu v Mexiku byl. Ještě nevím, kde vystoupím. Zatím se držím madla. https://youtu.be/77L5gExBQjI od: Pvv () vloženo:14.08.2020 22:02:16 No a na závěr jeden vtip, kterej vlastně vtipem není. Jedna matka byla poctěna návštěvou Boha. A Bůh jí řiká. Velmi mě těší pohled na to jak žiješ. Proto ti splním jakékoli přání. Matka řekne. Ó Bože. Jak jsi dobrý. Jestli tedy mohu. Zbav mě starostí o tolik mých dětí. A Bůh odvětí. Velmi rád to tedy pro tebe udělám. V tom okamžiku všechny její děti zemřeli. <<  / >>  Celkem 4090 vzkazů